Jdi na obsah Jdi na menu
 


Satanská bible3

1. 2. 2009

NĚKOLIK FAKT O NADCHÁZEJÍCÍM VĚKU SATANISMU

Sedm smrtelných hříchů podle křesťanské církve jsou: chamtivost, pýcha, závist,

zloba, obžerství, smilstvo a lenost. Satanismus se těchto hříchů zastává, neboť

všechny vedou k tělesnému, duševnímu nebo emočnímu uspokojení.

Satanista ví, že na chamtivosti není nic špatného, znamená pouze, že někdo chce

ještě víc, než má. Závist znamená, že se zájmem pohlížíme na majetek druhých a

toužíme získat podobné věci pro sebe. Závist a chamtivost jsou motivačními

silami ctižádosti - bez ní by se těžko dalo dosáhnout něčeho významného.

Obžerství neznamená nic jiného, než že jíte víc, než je třeba, abyste se udrželi

při životě. Když se přejídáte a hrozí vám obezita, další hřích - pýcha - vás

přiměje, abyste se snažili vypadat tak, abyste znovu získali ztracenou sebeúctu.

Každý, kdo si koupí nějakou část oděvu za jiným účelem, než je zakrytí těla a

jeho ochrana proti nepříznivým živlům, se prohřešil pýchou. Satanisté se často

setkávají s posměváčky, kteří jsou proti takovému škatulkování. Tyto posměváčky

je třeba upozornit, že jedna či více částí oděvu, které nosí, nejsou nutné k

ochraně proti zimě. Na této zemi není jediný člověk, který by se nějakým

způsobem nezdobil. Satanista pouze poukazuje, že jakákoliv ozdoba na těle

posměváčka svědčí o tom, že i on zhřešil pýchou. Nehledě na to, kolika slovy

cynik racionálně popisuje svou svobodu, je stále ověšen znaky pýchy.

Nechuť k rannímu vstávání znamená, že hřešíte leností. Pokud budete ležet v

posteli dostatečně dlouho, zjistíte, že pácháte další hřích - smilstvo. I sotva

znatelné vzbuzení sexuální touhy znamená provinit se smilstvem. Příroda, aby

pojistila rozmnožování lidstva, učinila z pohlavní touhy nejsilnější instinkt,

hned po pudu sebezáchovy. Když si to křesťanská církev uvědomila, udělala ze

soulože prvotní hřích. Tak dosáhla toho, že se hříchu nikdo nevyhne. Samotná

vaše existence je důsledkem hříchu - prvotního hříchu!

Nejsilnější instinkt každé živé bytosti je pud sebezáchovy, který nás přivádí k

poslednímu ze sedmi smrtelných hříchů - ke zlobě. Není to snad náš pud

sebezáchovy, který se probudí, když nám někdo ubližuje a my se tak rozzlobíme,

že jsme schopni bránit se dalšímu napadení? Satanista se drží hesla: Udeří-li tě

někdo do tváře, práskni ho přes druhou! Ať nezůstane žádné zlo neztrestáno.

Stůjte jako v cestě lev - buďte nebezpeční i jako poražení!

Jelikož přirozené instinkty vedou člověka ke hříchu, všichni jsou hříšníci, a

všichni hříšníci přijdou do pekla. Pokud se všichni dostanou do pekla, setkáte

se tam se všemi přáteli. Nebe musí být zabydleno pěkně divnými tvory, kteří žili

pouze proto, aby se dostali někam, kde budou moci navěky drnkat na harfy.

Časy se změnily. Náboženští vůdci již nehlásají, že veškeré naše přirozené

konáni je hříšné. Již si nemyslíme, že sex je odporný - nebo že být pyšný sám na

sebe je hanebné - nebo že chtít něco, co patří jinému, je nemravné. Přirozeně že

ne, časy se přece změnily! Jestli chcete důkaz jen si všimněte, jak jsou dnes

církve tolerantní. Vždyť dělají všechno, co hlásáte.

Podobná prohlášení slyší satanisté v jednom kuse a vřele souhlasí. ALE, pokud se

svět natolik změnil, proč se tedy dál držet nitek umírající víry? Jestliže se

mnoho náboženství zříká vlastních posvátných knih, jelikož jsou zastaralé, a

hlásají myšlenky satanismu, proč je tedy nenazvat pravým jménem - satanismus?

Rozhodně by to bylo méně pokrytecké.

Poslední dobou došlo k pokusu zlidštit duchovní koncepci křesťanství. Používá

těch nejokatějších prostředků, které nemají s duchovnem nic společného. Latinské

mše jsou nyní slouženy v domácích jazycích, což pouze umožnilo snadněji

prokouknout celý ten nesmysl. Obřad byl zároveň oloupen o svou esoterickou

podstatu, která je v souladu s principy dogmatu. Emoční reakci je daleko snazší

vyvolat slovy a frázemi, jimž nikdo nerozumí, než prohlášeními, o kterých musí

pochybovat i ten nejhloupější člověk, když je slyší v jazyce, jemuž rozumí.

Kdyby kněží a duchovní použili před sto lety prostředky, kterými se dnes snaží

zaplnit kostely, byli by nařčeni z kacířství, bylo by jim spíláno do ďáblů,

často by byli i pronásledováni; zcela jistě by byli bez okolků exkomunikováni.

Pánbíčkáři naříkají: Musíme držet krok s dobou! Zapomínají však, že díky

limitujícím faktorům a hluboce zakořeněných principům nemohou "řádná"

náboženství nikdy dojít změny, která by vycházela vstříc potřebám člověka.

Dřívější náboženství vždy symbolizovala duchovní podstatu člověka. Věnovala

přitom malý nebo žádný zájem jeho světským či fyzickým potřebám. Tento život

pokládala pouze za něco pomíjivého a tělo za pouhou skořápku; fyzickou rozkoš za

něco nepodstatného a bolest za užitečnou přípravu na Boží království.

Pokrytectví vyjde krásně najevo, když počestní provedou ve svém náboženství

změny, aby udrželi krok s přirozenou proměnou lidí! Křesťanství může sloužit

plně pouze tehdy, stane-li se tím, čím je NYNÍ satanismus.

NOVÉ náboženství, založené na přirozených pudech člověka, muselo nutně

vzniknout. ONI mu dali jméno. Jmenuje se satanismus. Zavržená moc, jež vyvolala

náboženské spory o kontrole početí, církev neochotně připustila, že sex čistě

pro radost je neoddiskutovatelný fakt. Ďábel přiměl ženy, aby ukazovaly nohy a

dráždily muže - tytéž nohy, na které je nyní společensky přijatelné hledět a

které nám předvádějí mladé jeptišky chodící po světě ve zkrácených hábitech.

Roztomilý krok správným směrem (nebo ne?)! Je možné, že brzy uvidíme jeptišky,

jak se s obnaženými ňadry smyslně zmítají při Missa Solemnis Rock. Satan se

usmívá a říká, že by se mu to líbilo – mezi jeptiškami je spousta moc hezkých

holek s krásnýma nohama.

Mnoho církví s velkou obcí věřících provozuje na shromážděních smyslnou hudbu,

doprovázenou tleskáním, která je též inspirovaná Satanem. Konec konců, Ďábe1 měl

vždycky nejlepší písničky.

Navzdory řečem hodných tetiček o bohaté sklizni Páně nejsou církevní pikniky

ničím jiným než dobrou záminkou k nedělnímu obžerství; a každý ví, že v okolním

křoví se děje ledacos jiného než jen čtení v bibli.

Doplňkem mnoha dobročinných církevních trhů, jejichž cílem je získat finanční

prostředky, bývá karneval. Kdysi byl považován za oslavu těla, ale nyní je

přijatelný, neboť peníze připadnou církvi, aby mohla kázat proti ďáblové

pokušení! Lze namítnout, že jsou to pohanské zvyky a obřady, které si křesťané

pouze vypůjčili. To je sice pravda, ale pohané si libovali v rozkoších těla a

byli za to odsouzeni právě těmi, kteří dnes slaví jejich obřady, pouze pod jiným

jménem.

Kněží a duchovní kráčejí v prvních řadách mírových demonstrací a lehají si před

vlaky s válečným materiálem se stejnou horlivostí, s jakou jejich řádoví bratři

z týchž seminářů v roli polních kaplanů žehnají kulkám, bombám a vojákům. Někde

se musela stát chyba. Je možné, že Satanovou rolí je vyslovit obvinění? Rozhodně

ho do této funkce jmenovali!

Když štěně dospěje, stane se z něj pes; když led roztaje, říká se mu voda; když

vyprší dvanáct měsíců, pořídíme si nový kalendář na příslušný rok; když se z

magie stane vědecký fakt, mluvíme o něm jako o medicíně, astronomii apod. Když

přestane určité pojmenování odpovídat dané skutečnosti, je logické nahradit je

novým, vhodnějším. Proč tak nepostupujeme i u náboženství? Proč máme náboženství

označovat stejným jménem, když se jeho principy přestaly shodovat s původní

vírou? Proč v případě, kdy náboženství sice hlásá totéž co dřív, ale jeho

stoupenci se již prakticky neřídí jeho učením, si nadále říkají jménem, které

bylo dáno jeho původním přívržencům?

Proč byste měli dále podporovat víru, která se neshoduje s vašimi pocity

jestliže nevěříte tomu, co vaše náboženství učí? Nikdy byste nehlasovali pro

člověka nebo věc, ve které nevěříte. Nač tedy odevzdávat církevní hlas

náboženství, jež neodpovídá vašemu přesvědčení? Nemáte právo naříkat si na

politické poměry, které jste sami zvolili, nebo jakýmkoli způsobem podpořili -

například tím, že složíte ruce v klín a budete spokojeně souhlasit se sousedy,

kteří tyto poměry schvalují, jen proto, že jste příliš líní nebo zbabělí, abyste

vyslovili svůj názor. Totéž platí pro náboženské hlasování. Když už nedokážete

být ve svých názorech bezohledně upřímní z obavy z nepříjemných reakcí

zaměstnavatelů, veřejných představitelů apod., můžete být upřímní přinejmenším

sami k sobě. V soukromí vlastního domova a s blízkými přáteli se musíte hlásit k

náboženství, kterému leží na srdci pouze VÁŠ prospěch.

Satanismus se zakládá na velmi zdravé životní filozofii, říkají ti, kdo nemají

zábrany. Proč ho ale nazývat satanismem? Proč mu nedat jméno "humanismus" či

jiný název, který by zachycoval souvislost s čarodějnickým konventem a přitom

znamenal něco trochu esoteričtějšího a méně křiklavého. Existuje pro to více

důvodů. Humanismus není náboženství. Je to prostě způsob života bez nějaké

ceremonie či dogmatu. V satanismu jsou jak ceremonie, tak dogmata. Dogma, jak

bude dále vysvětleno, je nutné. Satanismus se podstatně liší od všech ostatních

čarodějnických a magických skupin, praktikujících takzvanou dobrou či bílou

magii, které dnes ve světě existují. Tato pokrytecká a arogantní náboženství

slavnostně prohlašují, že jejich členové používají magických sil pouze k

altruistickým účelům. Satanisté hledí na skupiny bílé magie s opovržením, neboť

se domnívají, že altruismus znamená hřešit na dobírku. Je nepřirozené netoužit

po získání věcí pouze pro sebe. Satanismus je jistou formou kontrolovaného

sobectví. To neznamená, že nikdy nic neuděláte pro někoho jiného. Obšťastníte-li

člověka, na kterém vám záleží, budete mít pocit uspokojení. Satanismus se stavá

za uplatňování upraveného pravidla nečiň druhému, co nechceš, aby jiní tobě

činili. Náš výklad zní takto: čiň jiným to, co oni činí tobě. Pokud byste jim

činili to, co chcete, aby oni dělali vám, a oni by s vámi přitom jednali špatné,

bylo by proti lidské přirozenosti brát na ně dál ohledy. K jiným byste se měli

chovat tak, jak chcete, aby se oni chovali k vám; pokud ale nebude vaše slušnost

opětována, vypořádejte se s nimi, jak si zaslouží.

Skupiny, hlásící se k bílé magii, tvrdí, že pokud na někoho sešlete kletbu,

vrátí se vám trojnásobně, jako bumerang, přesně podle přísloví o kopané jámě. Je

to jen další známka životní filozofie poznamenané pocitem viny jíž se drží tyto

novopohanské, pseudokřesťanské skupiny. Dobré čarodějky by se chtěly ponořit do

čarodějnictví, ale nedokáží se oprostit od stigmatu, které je s ním spojeno.

Říkají si proto bílí magici, a pětasedmdesát procent své filozofie staví na

otřepaných, banálních principech křesťanství. Každý, kdo předstírá, že se o

magii nebo okultní vědy zajímá z jiných příčin, než je získání osobní moci, je

hnusný pokrytec. Satanista uznává křesťanství přinejmenším z toho důvodu, že je

důsledné ve své filozofii poznamenané pocitem viny, ale může pouze pohrdat

lidmi, kteří tím, že se přidali ke skupině magiků, dělají jako by se osvobodili

od pocitu viny, a přitom se zabývají stejnou výchozí filozofií jako křesťanství.

Bílá magie je prý využívána pouze k dobrým či altruistickým cílům a černá

magie,jak se tvrdí, slouží pouze sobeckým či špatným účelům. Satanismus žádnou

takovou dělící čáru neuznává. Magie je vždy magie, ať má pomáhat či škodit.

Satanista jakožto magik by měl být schopen rozhodnout se, co je správné, a pak

užít magických sil k dosažení svých cílů.

Při obřadech bílé magie stojí magik v pentagramu, aby se ochránil před zlými

silami jež přivolává na pomoc. Satanistovi připadá poněkud pokrytecké vyvolávat

tyto síly a žádat od nich pomoc a zároveň se před nimi chránit. Satanista si

uvědomuje, že pouze spojenectvím s těmito silami může zcela a nepokrytě využívat

síly temnot ke svému prospěchu.

Při satanském magickém obřadu se účastníci nedrží za ruce a netančí kolečko

kolem růžolícího, nezapalují svíce různých barev, aby dosáhli splnění rozličných

přání, nevolají jména Otce, Syna a Ducha svatého, když patrně provozují černou

magii, nevybírají si některého svatého za osobního rádce a pomocníka při řešení

svých problémů, nenamáčejí se do vonných olejů a nedoufají, že se peníze jen

pohrnou, nemeditují, aby dosáhli velkého duchovního probuzení, neodříkávají

dlouhá zaříkávání, k nimž občas pro lepší dojem přihodí Ježíšovo jméno atd.,

atd., atd. ad nauseam!

PROTOŽE - toto NENÍ správný způsob, jak provádět satanskou magii. Pokud se

nedokážete zbavit pokryteckého sebeklamu, nikdy nemůžete uspět jako magik, a tím

méně jako satanista.

Satanské náboženství nejenže zdvihlo minci, ale dokonce ji obrátilo na druhou

stranu. Proč by si tedy říkalo jiným jménem než oním, které je v naprosté shodě

s opačnými dogmaty tvořícími satanskou filozofii, a tak podporovalo principy,

které naprosto odmítal?

Satanismus není řádným náboženstvím; je to náboženství světské a živočišné,

náboženství těla - a nad tím vším panuje Satan, zosobnění špatné cesty.

Nevyhnutelně se nabízí otázka: "Tak dobře, nemůžeme satanismus nazývat

humanismem protože humanismus není náboženství, proč bychom ale vůbec měli mít

nějaké náboženství, když vše, co děláte, je zcela přirozené? Nestačí to prostě

jen dělat?"

Moderní člověk prošel dlouhou cestou; zbavil se iluzí o nesmyslných článcích

víry dřívějších náboženství. Žijeme v osvícené době. Psychiatrie učinila mílové

kroky v objasňování podstaty lidské osobnosti. Žijeme v době intelektuálního

uvědomění, jaké žádný svět dosud nepoznal.

To je všechno sice moc hezké ALE - toto nové uvědomění má jednu vadu. Akceptovat

něco rozumové je jedna věc, ale přijmout to pocitově je něco zcela jiného.

Jedním z nároků, které psychiatrie nedokáže splnit, je lidská potřeba prožívat

emoce prostřednictvím dogmat. Člověk potřebuje obřad a rituál, fantazii a

kouzla. Přes všechno dobré, co psychiatrie dokázala, oloupila člověka o zázraky

a fantazii, které mu náboženství v minulosti poskytovalo.

Satanismus si uvědomuje současné potřeby člověka a vyplňuje rozsáhlé šedé

prázdno mezi náboženstvím a psychiatrii. Satanská filozofie spojuje základy

psychologie s upřímným působením na city čili dogmatem. Poskytuje člověku

fantazii, kterou tolik potřebuje. Na dogmatu samém není nic špatného, pokud není

založeno na myšlenkách a činech, které jdou vyloženě proti lidské přirozenosti.

Nejrychlejší způsob, jak se dostat z jednoho bodu do druhého, představuje

přímka. Pokud lze veškeré nahromaděné pocity viny vhodně využít, ruší se potřeba

intelektuální očisty psýchy od těchto potlačovaných pocitů. Satanismus je

jediným známým náboženstvím, které bere člověka takového, jaký je, a staví se

spíše za logický princip obracet špatné v dobré, než za pokus přetrhnout se

horlivostí ve snaze něco špatného eliminovat.

Jestliže selským rozumem racionálně zhodnotíte své problémy a přihlédnete k

tomu, co nás učí psychiatrie, a přesto se nedokážete emočně vymanit z

bezdůvodného pocitu viny a proměnit své teorie v činy, měli byste se alespoň

naučit, aby pocit viny pracoval pro vás. Měli by ste jednat podle svých

přirozených pudů, a pokud se přitom nedokážete zbavit provinilých pocitů, těšte

se ze své viny. Může to znít jako protimluv, ale pokud se nad tím zamyslíte,

zjistíte že pocit viny může často vzrušit smysly. Dospělí by se měli učit od

dětí. Děti si velmi často libují právě v tom, o čem vědí, že by neměly dělat.

Ano, časy se změnily, ale člověk zůstal stejný. Základy satanismu zde byly vždy.

Jedinou novinkou je formální organizace náboženství, založeného na

charakteristických a obecně platných vlastnostech člověka. Po staletí byly

lidskému odříkání zasvěcovány velkolepé stavby z kamene, betonu, malty a oceli.

Je nejvyšší čas, aby lidé přestali bojovat sami proti sobě a zasvětili život

stavbě chrámů určených k pěstování rozkoší.

I když se časy změnily, a stále se měnit budou, zůstává člověk v jádru stále

stejný. Po dva tisíce let se kál z něčeho, za co nikdy neměl cítit vinu. Už nás

nebaví odpírat si pozemské rozkoše, které si zasloužíme. Dnes, stejně jako

dříve, si člověk potřebuje něco užít, právě teď, místo aby čekal na odměnu v

nebi. Proč bychom nemohli mít náboženství, založené na holdování rozkoším?

Samozřejmě že to odpovídá zvířecí přirozenosti. Již dávno nejsme žadonící

slaboši třesoucí se před nemilosrdným Bohem, kterému je přitom úplně jedno,

jestli vůbec žijeme nebo ne. Jsme hrdí lidé, vážící si sebe samých - jsme

satanisté!

 

 

 

PEKLO, ĎÁBEL A JAK PRODAT DUŠI

Satan je nepochybně nejlepší přítel,jakého kdy církev měla,jelikož ji po celé

věky udržoval při životě. Falešné nauky o pekle a Ďáblu umožnily protestantské a

katolické církvi dlouhý rozkvět. Bez Ďábla, na kterého by mohli ukázat prstem,

by kazatelé stezky ctnosti neměli čím strašit své stoupence. Satan vás uvádí v

pokušení, Satan je kníže zla, Satan je hříšný, krutý a brutální, varují. Pokud

podlehnete Ďáblovu pokoušeni, zcela jistě budete navěky prokleti a budete se

smažit v pekle.

Sémantický význam slova Satan je sok, odpor, nebo žalobce. Samotné slovo Ďábe1

pochází z indického devi, což znamená bůh. Satan představuje opozici vůči všem

náboženstvím, která člověka frustrují a zatracují ho za jeho přirozené pudy.

Roli strůjce zla dostal jednoduše proto, že zosobňuje světské, pozemské a

tělesné stránky života.

Satan, nejvyšší Ďábe1 západního světa, byl původně andělem, jehož úkolem bylo

oznamovat Bohu lidské prohřešky. Tak tomu bylo až do 14. století, kdy začal být

zobrazován jako zlé božstvo, zčásti člověk a zčásti zvíře s kozlími rohy a

kopyty. Než ho křesťanství nazvalo Satanem, Luciferem a podobně, tělesné stránce

lidské přirozenosti vládl bůh, který se tehdy jmenoval Dionýsos nebo Pan. Řekové

ho zobrazovali jako satyra či fauna. Pan byl původně dobrý chlapík a

symbolizoval úrodnost a plodnost.

Kdykoli dostane nějaký národ novou formu vlády, z někdejších hrdinů se rázem

stanou zlosynové. To platí i pro náboženství. První křesťané věřili, že pohanští

bohové byli ďáblové, a zabývat se jimi znamenalo provozovat černou magii.

Zázračné nebeské jevy označili za bílou magii; to byl jediný rozdíl. Staří

bohové nezemřeli, ale propadli se do pekel a stali se z nich Ďáblové. Výrazy

bubák (angl. bogey), strašák (bugaboo) nebo skřítek (goblin), kterými se straší

malé děti, pocházejí ze slovanského slova bog, což znamená čbůhč, podobně jako v

hindštině bhaga.

Mnoho rozkoší, které nové náboženství zatratilo, bylo před nástupem křesťanství

chováno v úctě. Udělat z Panových rohů a kopýtek atributy naprosto přesvědčivého

ďábla vyžadovalo pouze malou změnu! Panovy charakteristické vlastnosti stačilo

elegantně změnit v hříchy zasluhující potrestání, a proměna byla hotova.

Spojování kozla s Ďáblem nacházíme již v křesťanské Bibli, kde byl nejsvatější

den v roce, Den vykoupení, slaven losováním, jež mělo určit, který ze dvou kozlů

bez poskvrny má být obětován Pánu, a který Azazelovi. Kozel nesoucí hříchy lidí

byl vyhnán na poušť a stal se z něj obětní beránek. Odtud pochází symbol kozla,

který je používán při obřadech tajných lóží dodnes, tak jako byl používán v

Egyptě, kde býval jednou do roka obětován některému bohu.

Lidstvo zná mnoho ďáblů různého původu. Provádění satanských rituálů nezahrnuje

vyvolávání démonů; dělají to pouze ti, kdo se bojí právě těch sil, které

zaklínají.

Teoreticky jsou démoni zlými duchy, jejichž charakteristické vlastnosti

přispívají ke zkáze lidí nebo jevů, kterých se dotknou. Řecké slovo démon

znamenalo strážný duch nebo zdroj inspirace, a popravdě řečeno, pozdější

teologové si navymýšleli celé legie těchto poslů inspirace, přičemž jeden jako

druhý byli bez výjimky zlí.

Známkou zbabělosti magiků cesty ctnosti je jejich zvyk obracet se ke konkrétnímu

démonu, (který zřejmě má být Ďáblovým přisluhovačem), aby splnil jejich rozkazy.

Předpokládá se totiž, že démona, který je pouze Ďáblovým služebníkem, lze lépe

ovládat. Okultní nauky tvrdí, že pouze čaroděj, jehož obrana skutečně budí úctu,

či naprostý šílenec by se pokusil vyvolat samotného Ďábla. Satanista se neobrací

pokoutně k těmto služebně nižším ďáblům, ale směle vyvolává ty, kdo tvoří

pekelnou armádu odvěké zuřivosti - ďábly samotné!

Jak se dalo ostatně čekat, teologové sestavili soupis jmen některých ďáblů, ale

následující seznam obsahuje pouze jména nejčastěji užívaná při satanském

rituálu. Obsahuje jména a původ bohů a bohyň, k nimž se obracíme a kteří

představují velkou část obyvatelstva pekelného královského paláce:

 

 

 

ČTYŘI KORUNNÍ PRINCI PEKEL

SATAN - (hebrejsky) sok, protiklad, žalobce, Pán ohně, peklo, jih

LUCIFER - (latinsky) římský bůh, nositel světla, osvícení, vzduch, jitřenka,

východ

BELIAL - (hebrejsky) bez pána, nízkost země, nezávislost, sever

LEVIATHAN - (hebrejsky) had z hlubin, moře, západ

 

 

 

PEKELNÁ JMÉNA

Abaddon - (hebrejsky) ničitel

Adramelech - samarský ďábel

Ahpuch - mayský ďábel

Ahriman - mazdánský ďábel

Amon – egyptský bůh života a množeni s beraní hlavou

Apollyon - řecké synonymum pro Satana, úhlavního nepřítele

Asmodeus - hebrejský ďábel smyslnosti a přepychu, původně zvíře posledního soudu

Astaroth - fénická bohyně chlípnosti, odpovídá babylónské Ištar

Azazel - (hebrejsky) učil člověka výrobě zbraní a zavedl kosmetiku

Baalberith - kanaánský Pán úmluv, později se z něj stal ďábel

Balaam - hebrejský ďábel lakoty a chamtivosti

Bafomet - uctíván templáři, jako symbol Satana

Bast - egyptská bohyně rozkoše představovaná kočkou

Belzebub - (hebrejsky) Pán much, převzatý ze symbolismu skaraba

Behemoth – hebrejská personifikace Satana v podobě slona

Beherit – starosyrské jméno pro Satana

Bilé - keltský bůh pekla

Cimeries – jezdí na černém koni a vládne Africe

Čemoš - moabitský bůh, později ďábel

Čort – ruské jméno pro Satana, černý bůh

Dagon - filištínský mstivý ďábel moře

Damballa - hadí bůh kultu voodoo

Démogorgon - řecké jméno ďábla, které prý mělo zůstat smrtelníkům utajeno

Diabolos - (řecky) plynoucí dolů

Drakula - rumunské jméno pro ďábla

Emma-O - japonský vládce pekla

Euronymos - řecký kníže smrti

Fenriz - syn Lokiho, zobrazovaný jako vlk

Gorgo - zdrobnělina Démogoron, řeckého jména pro ďábla

Haborym - hebrejské synonymum pro Satana

Hekaté - řecká bohyně podsvětí a magie

Ištar - babylonská bohyně plodnosti

Kálí - (hindsky) Šivova dcera, bohyně uctívaná Thuggy

Kojot – indiánský ďábel

Lilith – hebrejská ďáblice, Adamova první žena, která ho naučila jak to chodí

Loki – germánský ďábel

Mammon - aramejský bůh blahobytu a zisku

Mania - etruská bohyně pekel

Mantus - etruský bůh pekel

Marduk - bůh města Babylónu

Mastema - hebrejské synonymum pro Satana

Melek Taus - jezidský ďábel

Mefistofeles – řecky ten, který se straní světla, viz Faust

Metztli - aztécká bohyně noci

Mictian - aztécký bůh smrti

Midgard - syn Lokiho, zobrazovaný jako had

Milkom - amonitský ďábel

Moloch - fénický a kanaánský ďábel

Mormo - (řecky) král ghoulů, choť Hekaté

Naamah - hebrejská ďáblice svodů

Nergal - babylónský bůh Hádu

Nihasa – indiánský ďábel

Nija - polský bůh podsvětí

O-Yama – japonské jméno pro Satana

Pan - řecký bůh smyslnosti, později zapuzen do ďáblovy říše

P1uto - řecký bůh podsvětí

Proserpina - řecká královna podsvětí

Pwcca - velšské jméno pro Satana

Rimmon - syrský ďábel, uctívaný v Damašku

Sabazios - frýžského původu, ztotožňován s Dionýsem, uctívání hada

Saitan - enošský ekvivalent Satana

Sammael - (hebrejsky) ”nenávist Boží”

Samnu - středoasijský ďábel

Sedit - indiánský ďábel

Sekhmet - egyptská bohyně pomsty

Set - egyptský ďábel

Šejtan - arabské jméno pro Satana

Šiva - (hindsky) ničitel

Tan-mo - čínská analogie ďábla, žádostivosti, touhy

Tezcatlipoca – aztécký bůh pekel

Thamuz - sumerský bůh, který byl později vypovězen do ďáblovy říše

Thoth- egyptský bůh magie

Tunrida - skandinávská ďáblice

Typhon - řecká personifikace ďábla

Yaotzin – aztécký bůh pekel

Yen-lo-Wang - čínský vládce pekel

 

 

 

Ďáblové dřívějších náboženství vždy nesli přinejmenším částečně zvířecí rysy,

očividný důkaz neustálé potřeby člověka popírat, že je také zvířetem. Kdyby si

to přiznal, zasadilo by to citelnou ránu jeho zbídačelému egu.

Židé a Egypťané opovrhovali prasetem. Symbolizovalo bohy Frey, Osirida, Adonise,

Persefonu, Attie a Demétér, a bylo obětováno Osiridovi a Měsíci. Postupem času

ale bylo degradováno na ďábla. Féničané uctívali mušího boha Baala, z něho

pochází Belzebub. Baal i Belzebub jsou totožní s hovniválem či skarabem Egypťanů

který byl zřejmě schopen vstát z mrtvých, podobně jako mýtický pták Fénix vstal

vždy z popela. Staří Židé díky kontaktu s Peršany věřili, že dvě rozhodující

síly ve světě jsou Ahura-Mazda, bůh ohně, světla, života a dobroty, a Ahriman,

had, bůh temnoty, zkázy, smrti a zla. Tyto i nesčetné delší příklady nejenže

zobrazují ďábly jako zvířata, ale také ukazují lidskou potřebu obětovat původní

zvířecí bohy a degradovat je na ďábly.

V šestnáctém století, v době reformace, přišel alchymista doktor Johann Faust na

způsob, jak přivolat démona - Mefistofela - z pekel a uzavřít s ním smlouvu.

Podepsal ji krví a výměnou za pocit mládí se zavázal odevzdat Mefistofelovi

duši. V mžiku omládl. Když nadešel jeho čas, uzavřel se do svého pokoje a byl

rozerván na kusy, jako by v laboratoři došlo k explozi. Tento příběh je

protestem doby (šestnáctého století) proti vědě, chemii a magii.

Abyste se mohli stát satanistou, není bezpodmínečné nutně zaprodat duši ďáblu

nebo uzavřít smlouvu se Satanem. Tuto hrozbu vymyslelo křesťanství, aby mohlo

zastrašovat lidi a zabránilo jim zaběhnout se od věřícího stáda. Chvějícími se

hlasy a se zdviženými prsty učili své stoupence, že pokud podlehnou pokušení a

budou žít podle svých přirozených sklonů, zaplatí Satanovi za hříšné rozkoše

duší a navěky budou trpět v pekle. Namlouvali lidem, že nezkažená duše je

jakousi propustkou k věčnému životu.

Zbožní proroci učili, že se má člověk Satana bát. Co si ale počít s výrazy jako

strach z Boha? Je-li Bůh tak milosrdný, proč se ho mají lidé bát? Máme snad

věřit tomu, že před strachem se nedá nikam utéci? Pokud se musíte bát Boha, proč

se raději nebát Satana a užívat si rozkoší, které vám bohabojnost zakazuje? Bez

všeobecného strachu by pánbíčkáři neměli čím ovládat své stoupence. Germánská

bohyně smrti, dcera Lokiho, se jmenovala Hel; byla zároveň pohanským božstvem

mučení a trestu. Při sepisování Starého zákona bylo přidáno ještě jedno "l".

Proroci kteří sepsali Bibli, výraz peklo (angl. hell) neznali, použili hebrejské

Sheol a řecké Hádes, což znamenalo záhrobí; použili také řecké slovo Tartaros,

které označovalo místo pobytu padlých andělů, podsvětí (uvnitř země) a výraz

Gehenna, což bylo údolí blízko Jeruzaléma, kde vládl Moloch a kam sváželi

odpadky a spalovali je. Odtud křesťanská církev vzala ideu pekelné síry a ohně.

Protestantské a katolické peklo jsou místy věčného trestu. Katolíci nicméně

věří, že existuje ještě očistec, kam všechny duše na určitou dobu přijdou, a

limbus, kam se dostanou nepokřtěné duše. Buddhistické peklo je rozděleno do osmi

částí, přičemž prvních sedm si lze odpykat. Církevní představa pekla popisuje

hrůzné místo plné ohně a utrpení. V Dantově Pekle a v severních krajích se

předpokládalo, že je to mrazivý, studený kraj, obrovská lednička. (Přes všechno

zastrašování věčným prokletím a smažením duše křesťanští misionáři narazili na

jedince, kteří jejich žvásty nespolkli tak snadno. Rozkoš a bolest jsou, stejně

jako krása subjektivní kategorii. Když se misionáři odvážili na Aljašku, aby

varovali Eskymáky před hrůzami pekla a planoucími jezery ohně, které čekají na

hříšníky, Eskymáci se dychtivě ptali: Jak se tam dostaneme?)

Většina satanistů nechápe Satana jako antropomorfní bytost s kopyty, pichlavým

ocasem a rohy. Představuje přírodní sílu - mocnost temnot, která byla takto

nazvána jedině proto, že je žádné náboženství z temnot nevytáhlo. Ani věda

nebyla schopna uplatnit na tuto sílu technickou terminologii. Je to dosud

nevyužitý zdroj, z něhož může čerpat jen málokdo, jelikož většina lidí nedokáže

používat nějaký nástroj jen tak, aniž by ho nejdříve rozebrali na kusy a

pojmenovali části, které ho udržují v chodu. Neustálá potřeba vše analyzovat

brání většině lidí, aby využili tento mnohostranný klíč k neznámu, který

satanisté nazývají Satanem.

Satana jako boha, poloboha, osobního spasitele či jak mu chcete říkat, vymysleli

tvůrci všech náboženství na Zemi pouze z jediného důvodu - aby mohli dozírat na

takzvané špatné jednání lidí a na poměry zde na Zemi. Proto bylo vše, co vedlo k

tělesnému či duševnímu uspokojení, označeno za špatné, a tím zajistilo lidem

život plný bezdůvodných pocitů viny!

Když nás označili za špatné, tak tedy špatní jsme - a co má být? Nadešla doba

satanismu! Proč ji tedy nevyužít a ŽÍT! (žít - angl. "live" - pozpátku "evil" -

zlo pozn. překl.)

 

 

 

LÁSKA A NENÁVIST

Satanismus znamená dobrotu a vlídnost pro ty, kteří ji potřebují, nikoliv lásku

mrhanou na nevděčníky!

Nemůžeme milovat každého a bylo by směšné si něco takového myslet! Jestliže

milujete všechny a vše, ztrácíte přirozenou schopnost výběru a skončíte jako

velice špatný soudce charakteru a kvality. Pokud se něco používá příliš volně,

ztrácí to svůj skutečný význam. Satanista proto věří, že byste měli hluboce a

bez výhrad milovat ty, kteří si vaši lásku zasluhují, a nikdy nenastavovat

nepříteli druhou tvář!

Láska patří mezí nejsilnější lidské city; další z nich je nenávist. Nutit se do

lásky ke všem bez rozdílu je značně nepřirozené. Jestliže se pokusíte milovat

každého, pouze oslabíte city k těm, kteří jsou vaší lásky hodní. Potlačovaná

nenávist může vést k mnoha tělesným a duševním onemocněním. Tím, že se naučíte

uvolnit nenávist k těm, kteří si ji zasluhují, se očistíte od těchto škodlivých

emocí a nebudete ji přenášet na ty, které milujete.

Od začátku světa se ještě nenašlo žádné velké hnutí lásky, které by neskončilo

povražděním nespočetného množství lidí, zřejmě proto, aby bylo vidět, jak moc se

navzájem milují. Všichni pokrytci, co kdy chodili po Zemi, měli kapsy nadité

láskou!

Každý farizejský pánbíčkář se může přetrhnout, když tvrdí, jak miluje své

nepřátele, ale když mu provedou něco špatného, utěšuje se, že neujdou Božímu

trestu. Místo aby si přiznali, že jsou schopni nenávidět své nepřátele a jednat

s nimi jak si zasluhují, tvrdí: Kdo jsem já, abych je káral a modlí se za ně.

Proč bychom se měli ponižovat takovými falešnými srovnáními? Satanismus býval

synonymem krutosti a brutality. Je tomu tak jen proto, že se lidé bojí podívat

pravdě do očí - pravdě, že ne všechny lidské bytosti jsou laskavé a plné lásky.

Stačí, aby satanista připustil, že je schopen jak lásky, tak nenávisti, a hned

je považován za něco hnusného. Naopak, jelikož dokáže dát průchod své nenávisti

v podobě rituálu, je daleko více schopen milovat - tou nejhlubší láskou. Tím, že

rozezná a otevřeně přizná lásku i nenávist, kterou cítí, nedochází u něho k

záměně obou emocí. Pokud nejste schopni prožít jeden z těchto citů, nedokážete

plně procítit ani jeho opak.

 

 

 

SATANSKÝ SEX

Kolem satanistického pohledu na volnou lásku vzniklo mnoho sporů. Často se

předpokládá, že sexuální aktivita hraje v satanismu nejdůležitější roli a ochota

účastnit se sexuálních orgii je nezbytnou podmínkou přijetí mezi satanisty. Nic

nemůže být vzdálenější pravdě! Ve skutečnosti jsou oportunisté, kteří mají o

satanismus zájem pouze kvůli jeho sexuálním aspektům, důrazně odmítáni.

Satanismus skutečně obhajuje sexuální svobodu, ale pouze v pravém slova smyslu.

Volná láska znamená podle satanismu přesně toto: svobodu být buďto věrný jediné

osobě či uspokojovat sexuální tužby s tolika lidmi, kolik je podle vašeho názoru

nutné k uspokojení vašich konkrétních potřeb.

Satanismus nedoporučuje těm, kteří k tomu nedojdou přirozeným způsobem, aby se

oddávali orgiím či vrhali do mimomanželských vztahů. Pro mnohé by bylo jednoduše

nepřirozené a škodlivé, kdyby byli nevěrní partnerům, které si zvolili. Jiné by

naopak frustrovalo být sexuálně vázáni pouze na jednu osobu. Každý se musí

rozhodnout sám za sebe, jaká forma sexuální aktivity nejlépe vyhovuje jeho

individuálním potřebám. Podle satanských měřítek je stejně špatné podléhat

sebeklamu a nutit se do cizoložství, nebo vyhledávat sexuální partnery před

svatbou pouze proto, abyste dokázali svému okolí (nebo, což je ještě horší, sami

sobě), že jste se zbavili pocitu viny, jako nechat kvůli hluboce zakořeněným

pocitům viny jakoukoli sexuální potřebu neuspokojenou.

Mnozí lidé, kteří si neustále dokazují, jak se zbavili pocitu viny vyvolaného

sexem, jsou ve skutečnosti spoutáni daleko pevnějšími pouty než ti, kteří prostě

přijímají sexuální aktivitu jako přirozenou součást života a nedělají kolem své

sexuální svobody takový rozruch. Je například uznávaným faktem, že nymfomanka

(dívka snů každého muže a hrdinka senzačních románů) není sexuálně svobodná, ale

je ve skutečnosti frigidní a těká od jednoho muže k druhému, jelikož má příliš

velké zábrany, aby vůbec kdy mohla najít úplné sexuální uspokojení.

Další mylnou představou je názor, že schopnost účastnit se skupinové sexuální

aktivity svědčí o sexuální svobodě. Všechny dnešní skupiny oddávající se volnému

sexu mají jedno společné - odmítají fetišistické či úchylné praktiky.

Silácké příklady nefetišistické sexuální aktivity, chabě maskované jako svoboda,

mají ve skutečnosti stejný průběh. Všichni účastníci orgie následují příkladu

vůdce skupiny - svléknou se do naha a mechanicky souloží, jako na povel. Žádný z

přítomných přitom netuší, že by jejich osvobozená forma sexu mohla být

nezúčastněnými pozorovateli, kteří nedokáží klást rovnítko mezi uniformitu a

svobodu, považována za sešněrovanou a infantilní.

Satanista si uvědomuje, že pokud má být znalcem sexu (a skutečně se osvobodit od

pocitu viny), nemůže se nechat rdousit ani takzvanými sexuálními revolucionáři

ani prudérní společností, spoutanou pocity viny. Těmto klubům volného sexu zcela

uniklo, o čem sexuální svoboda vlastně je. Nemůžete-li realizovat sexuální

aktivitu na individuální bázi (což zahrnuje i osobní fetiše) nemá vůbec smysl

vstupovat do nějaké organizace, která se zabývá sexuální svobodou.

Satanismus připouští jakoukoli aktivitu, která hluboce uspokojuje vaše sexuální

touhy - ať už jsou heterosexuální, homosexuální, bisexuální či pokud je libo

dokonce asexuální. Satanismus schvaluje fetiš nebo deviaci, které obohatí váš

sexuální život, pokud se ale netýkají někoho, kdo by o ně nestál.

Rozmach deviantního respektive fetišistického chování v naší společnosti by

jistě šokoval fantazii sexuálně naivních lidí. Existuje daleko více sexuálních

odchylek, než si neinformovaný člověk dokáže představit: transvestitismus,

sadismus, masochismus, urolagnie, exhibicionismus - abychom uvedli pouze několik

nejrozšířenějších. Každý má nějakou vlastní formu fetiše, ale protože si lidé

nejsou vědomi převahy fetišistického chování v naší společnosti, mají pocit, že

kdyby se poddali svým nepřirozeným tužbám, byli by spatní. (Fetišismus

nepraktikují pouze lidé, ale také zvířata. Fetiš je nedílnou součástí sexuálního

života zvířat. Tak například pohlavní pach podmiňuje sexuální vzrušení jednoho

zvířete druhým. Laboratorní testy prokázaly, že pokud je nějaké zvíře uměle

zbaveno svého pachu, ztrácí sexuální přitažlivost. Stimulace sexuálním pachem

působí příznivě i na člověka, i když to často popírá.)

Dokonce i asexuální jedinec má svou úchylku - asexualitu. Nepociťovat vůbec

sexuální touhu (pokud to není dáno stářím, chorobou, apod.) je daleko

nenormálnější než být sexuálně promiskuitní. Jestliže dá satanista přednost

sexuální sublimaci před otevřenou sexuální realizací, je to výhradné jeho věc. U

mnoha případů sexuální sublimace (nebo asexuality) by jakýkoliv pokus sexuálně

se osvobodit měl pro asexuála negativní následky.

U asexuálů je sexuální touha vždy sublimovaná, ať již v podobě práce, nebo

koníčků. Veškerá energie či silný zájem, který by normálně věnovali sexuální

aktivitě, se přelije do jiných zábav nebo činností. Jestliže někdo dává přednost

určitým zájmům na úkor sexuální aktivity, je to jeho věc, a nikdo nemá právo

zatracovat ho za to. V každém případě by si ale dotyčný měl uvědomit, že jde o

sexuální sublimaci.

Mnoho tajných sexuálních tužeb zůstane pouhou fantazii, protože je není možno

vyjádřit. Nemožnost vybití často vede k nutkavému jednání, a značná část lidí si

proto vytváří vlastní tajné cesty, jak dát průchod sexuálním touhám. Jelikož

většina fetišistických aktivit není zjevná, neměli by lidé, kteří toho o sexu

moc nevědí, podléhat klamu, že vůbec neexistuje. Uvedu pár příkladů důmyslných

technik: mužský transvestita se ukájí tím, že nosí dámské prádlo, ale jinak na

něm nic nepoznáte. Masochisticky založená žena může nosit o několik čísel menší

stahovací podvazkový pás, takže bude během dne prožívat sexuální rozkoš z

nepříjemných pocitů, aniž kdokoliv co pozná. Tyto příklady jsou mnohem mírnější

a rozšířenější než jiné, které by bylo možno uvést.

Satanismus podporuje jakoukoli formu sexuální realizace, pokud nikomu

neubližuje. Abychom se vyhnuli nedorozumění, je třeba toto tvrzení blíže

objasnit. Neubližování druhým nezahrnuje neúmyslné ublížení někomu, kdo nemusí

souhlasit s vašimi názory na sex, protože jeho pohled na sexuální morálku je

úzkostný. Samozřejmé byste se měli snažit, abyste se nějakým způsobem nedotkli

svých blízkých, jako třeba přepjatě stydlivých přátel a příbuzných. Pokud se

opravdu snažíte, abyste jim neubližovali a oni vám na něco náhodné přijdou,

nenesete žádnou odpovědnost, a neměli byste ani mít pocit viny za své sexuální

přesvědčení nebo proto že někdo trpí v důsledku vašeho přesvědčení. Jestliže

žijete v neustálém strachu, že se svým postojem k sexu dotknete prudérních

povah, pak nemá smysl snažit se vymanit z pocitu viny. Rozhodně však věci

neprospěje, budete-li okázale předvádět své svobodomyslné názory.

Druhou výjimkou jsou masochisté. Masochista pociťuje rozkoš, když je mu

ubližováno, jestliže mu upřete rozkoš z bolesti, ubližujete mu stejné jako

fyzická bolest ubližuje někomu, kdo není masochista. Tuto situaci ilustruje

příběh jednoho skutečné krutého sadisty: Masochista ho prosí: bij mě! A

nemilosrdný sadista mu odpovídá: NE! Pokud někdo chce, aby mu bylo ubližováno a

nachází rozkoš v bolesti, není důvod, proč bychom mu neměli dopřát radosti, na

které je zvyklý.

Výraz sadista označuje v běžné mluvě člověka, který nachází rozkoš v bezohledné

brutalitě. Skutečný sadista je však ve skutečnosti vybíravý. Pečlivě vybírá z

široké škály potenciálních obětí. Splnění touhy těm, kterým utrpení dělá dobře,

mu přináší úžasnou rozkoš. Vyrovnaný sadista je požitkář a znalec, neboť si

vybírá jednotlivce, kteří si jeho zájem zaslouží!

Jestliže je někdo natolik vyrovnaný, aby přiznal, že je masochista a že mu

přináší rozkoš být zotročován a bičován, pravý sadista je jen potěšen, když mu

může vyhovět.

Kromě uvedených výjimek by satanista nikomu vědomě neublížil, aniž by se dotkl

jeho sexuálních práv. Pokud se snažíte vnutit své sexuální touhy tomu, kdo o

vaše návrhy nestojí, porušujete jeho sexuální svobodu. Satanismus neschvaluje

znásilnění, zneužívání dětí, sexuální zneužívání zvířat a jakoukoli sexuální

aktivitu zasahující osoby, které ji odmítají nebo které by díky své nevinnosti

či naivitě mohly být svedeny či výhružkami dohnány, aby dělaly něco proti své

vůli.

Pokud jsou všichni zúčastnění dospělí zodpovídající za své činy a dobrovolně se

zapojí do dané formy sexuální realizace - i když je obecně považována za

tabuizovanou - pak není důvod, aby potlačovali své sexuální sklony.

Pokud si uvědomujete všechny důsledky, výhody i nevýhody, a jste si jisti, že

vaše činy neublíží nikomu, kdo nechce nebo si nezaslouží, aby mu bylo

ubližováno, pak nemáte proč potlačovat své sexuální záliby.

Stejně jako se ani dva lidé neshodují ve výběru stravy ani v množství potravy,

kterou potřebují, různí se i sexuální záliby a apetit. Společnost ani nikdo jiný

nemá právo stanovit jiné osobě sexuální normy nebo frekvenci sexuálního vyžití.

Žádné sexuální chování lze vždy posuzovat pouze v kontextu dané situace. Z toho

plyne, že to, co někdo považuje za sexuálně správné a morální může jiného

frustrovat. Platí i opak: někdo může být sexuálně výrazně nadán, ale bylo by

nespravedlivé, aby vyvolával pocity méněcennosti v někom, kdo se mu sexuální

zdatností nevyrovná, a bylo by bezohledné, aby se vnucoval jiné osobě (např.

muž, obdařený nenasytným sexuálním apetitem převyšujícím potřeby jeho ženy).

Nebylo by hezké, kdyby od ní očekával, nadšenou odezvu na své nabídky, ona ale

musí projevit stejnou ohleduplnost. V případě, že nepociťuje žádnou velkou

vášeň, by ho měla sexuálně přijmout, sice pasivně, ale nicméně mile, nebo si

nestěžovat, pokud se rozhodne hledat uspokojení jinde - včetně autoerotických

praktik.

Ideální vztah je takový, ve kterém se lidé hluboce milují a sexuálně si

vyhovují. Dokonalé vztahy jsou nicméně poměrně řídké. Je důležité zdůraznit, že

láska duchovní a sexuální sice mohou, ale nutně nemusí jít ruku v ruce. Jestliže

existuje alespoň určitá míra sexuálního porozumění, bývá často omezeno, a

dochází ke splnění pouze některých sexuálních tužeb.

Pokud si sexuálně vyhovujete, pak není větší rozkoš nad spojení s tím, koho

hluboce milujete. Pokud si sexuálně nevyhovujete, je třeba zdůraznit, že v

žádném případě nemusí jít o absenci duchovní lásky. Člověk může, a často tomu

tak bývá existovat bez druhého. Ve skutečnosti se často jeden z manželů uchyluje

k mimomanželské sexuální aktivitě právě proto, že svého partnera hluboce miluje

a chce se vyhnout tomu, aby ho ranil něho se mu vnucoval. Hluboká duchovní láska

je obohacena láskou sexuální, a je samozřejmě nutnou součástí každého

uspokojivého vztahu, protože se však sexuální záliby liší, může někdy

mimomanželská sexuální aktivita nebo masturbace být potřebným doplněním.

Masturbace, kterou mnoho lidí považuje za sexuální tabu, představuje problém

viny, s nímž není snadné se vypořádat. Na toto téma je třeba položit zvláštní

důraz, neboť přestavuje velice důležitou součást mnoha úspěšných magických

konání.

Již od doby, kdy judejsko-křesťanská bible popsala hřích Onanův (Gen 38:7-10),

uvědomoval si člověk závažnost a důsledky “samotářské neřesti". Přestože moderní

sexuologové vysvětlují Onanův hřích jako běžný coitus interruptus, zavádějící

teologický výklad napáchal během staletí značnou škodu.

Kromě skutečných sexuálních zločinů patří masturbace mezi nejvíce odsuzovaná

jednáni. V minulém století vzniklo nesčetně prací popisujících její hrůzné

následky. Prakticky všechny tělesné či duševní choroby byly připisovány hříchu

masturbace. Bledost, dýchavičnost, uhýbavý pohled, propadlý hrudník, nervozita,

uhry a nechutenství - to je jen několik údajných následků. Pokud jste se

nedrželi varováni příruček pro mladé muže, mohli jste si být jisti, že skončíte

naprostým fyzickým a mentálním zhroucením.

Odpudivé popisy v těchto příručkách by mohly být téměř zábavné, kdyby nebylo

smutného faktu, že navzdory úsilí současných sexuologů, lékařů, spisovatelů a

dalších, odstranit stigma, které masturbace nesla, podařilo se hluboce

zakořeněné pocity viny, vyvolané nesmysly v těchto sexuálních příručkách,

vymazat pouze částečně. Velké procento lidí, zvláště těch, kterým je přes

čtyřicet, nedokáže emočně přijmout fakt, že masturbace je přirozená a zdravá, i

když racionálně věc chápou. Svůj nepřekonatelný odpor, často podvědomě,

přenášejí na své děti. Převládal názor, že se člověk zblázní, bude-li přes

veškerá napomínání pokračovat v autoerotických praktikách. Tento absurdní mýtus

vznikl na základě častých zpráv o masturbaci chovanců psychiatrických zařízení.

Jelikož téměř všichni nevyléčitelní šílenci masturbovali, soudilo se, že

zešíleli právě z tohoto důvodu. Nikoho nenapadlo, že skutečnou příčinou

masturbačních praktik byl v jejich případě nedostatek sexuálních partnerů a

především ztráta zábran, typická pro pokročilé šílenství.

Mnoho lidí by raději vidělo, kdyby si jejich partner hledal vyžití mimo vztah,

než aby se uchýlil k autoerotickým aktům, kvůli vlastním pocitům viny,

partnerově nechuti účastnit se masturbace, nebo strachem z jeho odporu, přestože

u překvapivě vysokého počtu případů přináší vědomí, že má partner sexuální

zážitky s jinými lidmi, zástupné vzrušení, i kdyžto málokdo přizná.

Pokud je stimulace vyvolaná představami partnera, který se sexuálně stýká s

dalšími lidmi, melo by se o tom otevřeně mluvit, protože tím obě strany mohou

jen získat. Pokud masturbaci brání pouze pocit viny jedné nebo obou zúčastněných

stran, měli by se oba snažit tyto pocity buďto vymazal nebo je využít. Mnoho

vztahů by se dalo zachránit, kdyby se oba zainteresovaní necítili vinni, že se

oddával přirozenému aktu masturbace.

Masturbace je považována za něco špatného, protože přináší rozkoš vyvolanou

záměrným třením zapovězených oblastí těla vlastní rukou. Pocity viny provázející

většinu sexuálních aktů lze zmírnit tvrzením přijatelným pro církev: smyslové

požitky jsou nutné k plození potomstva - i když si dáváte pozor na kalendář a

hlídáte bezpečné dny. Pokud se oddáváte masturbaci, pak vám taková útěcha ovšem

nestačí. Ať už vám napovídali o neposkvrněném početí, co chtěli, - i kdyby vám

slepá víra umožňovala tuto absurditu spolknout -víte dobře, že ke zplození

dítěte je zapotřebí sexuálního styku s osobou opačného pohlaví! Pokud trpíte

pocitem viny za prvotní hřích, budete přirozeně cítit ještě větší vinu,

oddáváte-li se sexu jen pro své uspokojení, bez úmyslu plodit děti.

Satanistovi je naprosto jasné, proč pánbíčkáři prohlašují masturbaci za hříšnou.

Stejně jako další přirozené akty to lidé prostě stejně budou dělat, bez ohledu

na to, jak ostře jsou káráni. Vyvolávání pocitů viny je důležitou součástí

jejich zlovolné taktiky, jak přimět lidi, aby své hříchy vykoupili hypotékami na

chrámy odříkání!

I když se dnes většinou nesvíjíme pod břemenem viny, vnucené náboženstvím (nebo

si to alespoň myslíme), moderní člověk stále ještě pociťuje stud, když podlehne

touze masturbovat. Když se muž uspokojuje autoeroticky, místo aby se účastnil

honby za ženami, může se cítit oloupen o svou mužnost. Žena se možná uspokojí

sexuálně, ale touží po uspokojeni svého ega, které jí přináší hra svádění. Ani

rádoby Casanova ani strojený vamp nemají adekvátní pocity, když se mohou

sexuálně ukájet pouze masturbací. Oba by dali přednost i ne zcela vyhovujícímu

partnerovi. Řečeno satansky, je daleko lepší oddávat se dokonalé fantazii, než

se podílet na neuspokojivém zážitku s jiným člověkem. U masturbace máte alespoň

kontrolu nad situací. Ilustrace neoddiskutovatelného faktu, že masturbace je

zcela přirozený, zdravý jev: provozují ji všichni příslušníci zvířecího

království. Lidské děti se také řídí instinktivní touhou masturbovat, pokud za

to nebudou kárány rozhořčenými rodiči, kterým bezpochyby spílali jejich rodiče,

a tak dál, pěkně pozpátku. Je smutnou pravdou, že pocity viny, které v rodičích

vyvolává sex, se beze změny přenesou na děti. Abychom uchránili své děti před

nešťastným sexuálním osudem svých rodičů, prarodičů, a možná i nás samých, je

třeba nazvat tento zvrácený morální kód pravým jménem: je to pragmaticky

sestaveny soubor pravidel, která by nás zničila, kdybychom se jimi bez odmluvy

řídili! Dokud se neosvobodíme od směšných sexuálních norem současné společnosti,

včetně takzvané sexuální revoluce, nezbavíme se neurózy vyvolané těmito

omezeními. Příklon k nové, rozumné a humanistické morálce satanismu může - a

také tomu tak bude - dát podnět ke vzniku nové společnosti, v níž se naše děti

budou zdravě vyvíjet, aniž by byly zatíženy zničujícími morálními břemeny

současné nemocné společnosti.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář