Jdi na obsah Jdi na menu
 


Satanská bible5

1. 2. 2009

NÁBOŽENSKÉ SVÁTKY

V satanském náboženství je největším ze všech svátků den vašeho narození. Je to

v přímém protikladu k nejsvatějším dnům ostatních náboženství, jež uctívají

konkrétního antropomorfního boha stvořeného k vlastní podobě, čímž naznačují, že

ego není úplně pohřbeno.

Satanista si říká: Proč tedy nejste skutečně upřímní, a pokud utváříte boha

podle své podoby, proč jím nejste vy sami? Každý člověk se může prohlásit bohem,

když chce. Své narozeniny proto satanista slaví jako nejdůležitější svátek roku.

Konec konců máte větší radost z toho, že jste se narodili, nebo se víc radujete

z narození někoho, koho jste nikdy ani neviděli? Pomineme-li náboženské svátky,

proč máme narozeninám prezidenta nebo historickému datu projevovat větší úctu

než dni, kdy jsme byli přivedeni na tento svět, nejkrásnější ze všech?

Navzdory skutečnosti, že někteří z nás možná nebyli chtěni nebo přinejmenším

plánováni, a bez ohledu na mínění druhých jsme rádi, že jsme zde! Za to, že

jste, byste se měli poplácat po zádech, koupit si, co se vám zachce, zacházet se

sebou jako s králem (nebo bohem), jímž také jste a vůbec byste své narozeniny

měli slavit s co největší pompou a obřadností.

Vedle vlastních narozenin jsou dalšími významnými satanskými svátky Valpuržina

noc a předvečer Všech svatých (angl. Halloween).

Sv. Valpurgis - nebo Walpurga či Walburga, podle doby a místa, o nichž je řeč -

se narodila v Sussexu koncem sedmého nebo počátkem osmého století, byla

vychována ve Winbumu v hrabství Dorset, kde po vstupu do kláštera zůstala dvacet

sedm let. Poté se spolu s jinými jeptiškami na naléhání svého strýce, Sv.

Bonifáce a svého bratra, Sv. Vilibalda, vydala do Německa, aby tam zakládala

kláštery. Nejdříve se usadila v Bischofsheimu v mainzské diecézi, a o dva roky

později (754 n.l.) se stala abatyší benediktinského ženského kláštera v

bavorském Heidenheimu, v eichstadtské diecézi bratra Vilibalda, kde její další

bratr, Vinebald byl v té době ustaven představeným mužského kláštera. Po

Vinebaldově smrti v roce 760 se ji podařilo dostat se na jeho místo, a dohled

nad oběma kláštery si podržela až do smrti, 25. února 779. Její ostatky byly

přeneseny do Eichstadtu, kde byly uloženy do skalní dutiny, z níž začal prýštit

živičný olej, později známý jako Valpuržin olej, o němž se věřilo, že má

zázračné léčivé účinky. Z jeskyně se stalo poutní místo, a byl zde postaven

velkolepý kostel. Její jméno je připomínáno při různých příležitostech, hlavně

však l. května, protože její svátek nahradil původní pohanské oslavy. Je s

podivem, kolik cirátů bylo nutno nadělat, aby bylo možno přimhouřit oko nad

přetrváváním nejdůležitějšího pohanského svátku roku - nádherného vyvrcholení

jarní rovnodennosti!

Předvečer prvního máje byl uctíván jako noc, kdy se zjevují všichni démoni,

duchové, džinové a víly a divoce se veselí. Tálo oslava symbolizuje radost z

jarní rovnodennosti.

Halloween - neboli předvečer svátku všech svatých - připadá na 31. říjen nebo l.

listopad. Původně byl tento den jedním z velkých ohňových svátků v Británii za

dob Druidů. Ve Skotsku se pojil s dobou, kdy duchové zemřelých, démoni,

čarodějnice a čarodějové jsou neobyčejné aktivní a mají příhodné podmínky.

Paradoxně byl také nocí, kdy mladí lidé prováděli magické rituály, aby poznali

své budoucí partnery v manželství. Mladí z vesnice se bavili veselicemi a

smyslnými radovánkami, ale starší lidé si spíše dávali pozor, aby uchránili své

domovy před zlými duchy, čarodějnicemi a démony, kteří měli tu noc výjimečnou

moc.

Slunovraty a rovnodennosti se také slaví jako svátky, neboť zvěstují první den

nového období. Rozdíl mezi slunovratem a rovnodenností je pouze sémantický, a

spočívá ve vymezení vztahů mezi Sluncem. Měsícem a stálicemi. Slunovrat se

vztahuje k létu a zimě, rovnodennost patří k jaru a podzimu. Letní slunovrat je

v červnu, zimní v prosinci. Jarní rovnodennost nastává v březnu, podzimní v

září. Slunovraty i rovnodennosti se v závislosti na lunárním cyklu pohybují rok

od roku v rozmezí jednoho dvou dnů, ale obvykle připadají na 21. nebo 22. den

měsíce. Pět až šest týdnů po těchto dnech se slaví legendární satanské orgie.

 

 

 

ČERNÁ MŠE

Žádný jiný atribut nebyl tolik spojován se satanismem jako černá mše. Tvrzení,

že nejrouhavější ze všech náboženských obřadů není nic jiného než literární

výmysl, je samozřejmé třeba upřesnit - ale nic nemůže být blíž pravdě, než toto

tvrzení.

Rozšířená představa o černé mši je asi taková: exkomunikovaný kněz stojí před

oltářem, tvořeným nahou ženou s široce roztaženýma nohama a rukama a rozevřenou

vagínou. V každé ruce drží černou svíci vyrobenou z tuku nepokřtěných dětí, na

břiše má kalich naplněný močí prostitutky (nebo krví). Nad oltářem visí obrácený

kříž. Trojúhelníkové hostie z mouky smíšené s námelem nebo z načerněného turínu

jsou jedna za druhou žehnány tak, že je kněz střídavě vkládá dovnitř a opět

vyjímá ze stydkých pysků ženy-oltáře. Po invokaci Satana a rozličných démonů prý

následuje množství modliteb a žalmů, zpívaných pozpátku nebo prokládaných

obscenitami...přičemž vše je provozováno v ochranném pentagramu, narýsovaném na

podlaze. Pokud se Ďábel zjeví, má obvykle podobu chtivého muže s černou kozlí

hlavou.

Pak následuje všehochuť bičování, pálení modlitebních knih, cunnilingu, felace a

všeobecné líbání zadku - vše za doprovodu oplzlého přednesu z Bible svaté a

hlasitého plivání hlenu na kříž. Pokud se naskytne možnost zavraždit během

rituálu malé děcko, tím lépe; jak jistě každý ví, je to oblíbená zábava

satanistů!

Pokud ve vás toto líčení vyvolává odpor, je snadné pochopit, proč zprávy o černé

mši úspěšně pomáhají církvi udržet její oddané ovečky.

Žádný slušný člověk, když slyší o takovém rouhání se nemůže nepřidat na stranu

inkvizitorů. Církevní propagandisté odvedli dobrou práci, když svého času

uvědomovali veřejnost o odporných kacířských skutcích pohanů, katarů, bogomilů,

templářů a dalších, které bylo třeba za jejich dualistickou filozofii a někdy i

satanskou logiku vyhladit.

Příběhy o nepokřtěných dětech, které satanisté ukradli, aby je použili při mši,

nebyly pouze účinnými propagandistickými tahy, ale zároveň zajišťovaly církvi

stálý zdroj příjmů v podobě poplatků za křest. Každá křesťanská matka, když

slyšela o těchto diabolických únosech, nechala své dítě co nejrychleji pokřtít.

Každý spisovatel či umělec s lascivními sklony mohl dál průchod nejoplzlejším

představám v zobrazeni činnosti kacířů, což jen ukazuje na další stránku lidské

povahy. Cenzor, který zkoumá veškerou pornografii, aby poznal, před čím varovat

ostatní, je moderní obdobou středověkého kronikáře nemravných skutků satanistů a

samozřejmě jeho moderního novinářského protějšku. Existuje domněnka, že

nejúplnější knihovna pornografie na světě patří Vatikánu.

V líbání Ďáblovy zadnice během tradiční černé mše snadno poznáme předchůdce

moderního výrazu pro ty, kdo chtějí dosáhnout hmotných zisků lichocením něčímu

egu. Jelikož všechny satanské obřady směřovaly k reálným a hmotným cílům,

oscularum infame (polibek hanby) byl považován za symbolický předpoklad dosažení

spíše hmotného než duchovního úspěchu.

Obvykle se předpokládá, že satanský obřad či ritus se vždy jmenuje černá mše.

Černá mše není magickým obřadem provozovaným satanisty. Satanista by černou mši

použil pouze jako jistý druh psychodramatu. Z černé mše ještě nevyplývá, že její

účastníci patří k satanistům. Černá mše je v podstatě parodií římsko-katolické

bohoslužby, ale lze ji volně použít k zesměšnění libovolného náboženského

obřadu.

Pro satanistu je černá mše se svým rouháním se ortodoxním rituálům pouhou

zbytečností. Bohoslužby všech uznávaných náboženství jsou již samy o sobě

parodiemi starých rituálů, prováděných uctívači Země a těla. Ve snaze

odsexualizovat a odlidštit pohanské náboženské představy, noví mužové duchovní

víry nalakovali vše poctivé, co se za rituály skrývalo, narůžovo, a učinili z

nich neslané nemastné eufemismy, dnes považované za pravou mši. I kdyby

satanista každou noc provozoval černou mši, nevyšla by z toho taková parodie,

jako u oddaného věřícího, který sám nevědomky navštěvuje černou mši - karikaturu

poctivých a emočně zdravých rituálů pohanského dávnověku.

Každý obřad považovaný za černou mši musí účinně šokovat a pobuřovat, jelikož se

zdá, že je to měřítkem jeho úspěchu. Ve středověku šokovalo rouhání proti církvi

svaté. Dnes již církev nepředstavuje onu hrůznou moc jako za dob inkvizice.

Tradiční černá mše proto není pobuřujícím spektáklem pro diletantského či

odpadlého kněze jako dříve. Pokud si satanista přeje vytvořit rituál, který by

se rouhal proti etablované instituci a zároveň sloužil jako psychodrama, musí

pečlivě volit fenomén, jehož parodování není zrovna v módě. Tak se mu skutečné

podaří nakopnout posvátnou krávu.

Černá mše by se dnes měla skládat z rouhání proti posvátným tématům, jako je

východní mysticismus, psychiatrie, psychedelické hnutí, ultraliberalismus, atd.

Bylo by dobré zastávat se patriotismu, plivat na drogy a jejich duchovní vůdce,

nekulturní radikály uctívat jako bohy, a dekadenci církevní teologie by se

dokonce mohlo dostat satanské pochvaly.

V dichotomii, nutné k formování obecně rozšířených představ, byl satanský mág

vždy katalyzátorem, a v tomto případe může obřad, provedený ve stylu černá mše,

sloužil dalekosáhlému magickému účelu.

V roce 1666 se ve Francii staly velmi zajímavé věci. Po smrti Francoise

Mansarta, architekta různoběžníku, jehož geometrie se měla stát prototypem

strašidelného domu, byl na základě jeho plánů vystavěn versailleský palác.

Poslední z okouzlujících kněžek Satanových, Jeanne-Marie Bouvierová (Madame

Guyon), byla zastíněna mazanou oportunistkou a otrlou obchodnicí jménem

Catherine Deshayesová, jinak též známou jako La Voisin. Tato bývalá kosmetička

nalezla při fušování do potratů a opatrování účinných léků dámám, toužících

zbavit se nežádoucích manželů či milenců v odpudivých a senzačních popisech

messes noir ono pověstnou náhlou inspiraci.

Můžeme s jistotou říci, že rok 1666 byl datem konání první komerční černé mše! V

oblasti jižně od St. Denis, dnešní La Garenne. La Voisin zakoupila rozlehlý dům

obehnaný zdí. Vybavila ho lékárnou, laboratořemi a ... kaplí. Brzy se pro

smetánku a méně významné diletanty stalo společenskou nutností účastnit se

přesně toho druhu obřadu, který byl v této kapitole již zmíněn. Organizovaný

podvod, páchaný při těchto obřadech se navždy zapsal do historie jako pravá

černá mše.

Když byla La Voisin 13. března 1678 zatčena (mimochodem v kostele Blahoslavené

Panny Marie), kostky již byly vrženy. Hnusné činy La Voisin pošpinily majestát

satanismu na mnoho let.

Móda satanismu jako zábavy se znovu objevila v Anglii v polovině 18. století,

kdy vznikl Rád medmenhamských františkánů Sira Francise Dashwooda, známý též

jako Klub pekelného ohně. Sir Francie zavrhl krev, vraždění a svíce z tuku

malých dětí, používané při mších v minulém století, a podařilo se mu odehrát

rituály plné příjemně oplzlé zábavy, čímž poskytl mnoha vůdčím osobnostem své

doby barvitou a neškodnou formu psychodramatu. Zajímavou vedlejší aktivitou Sira

Francise, sloužící jako vodítko k orientaci Klubu pekelného ohně, byla skupina

zvaná Klub diletantů, kterou také založil.

Devatenácté století přineslo očištění satanismu v chabých pokusech bílých magiků

provozovat černou magii. Pro satanismus to bylo paradoxní období, kdy

spisovatelé jako Baudelaire či Huysmans vypadali, navzdory zjevné posedlosti

zlem, jako docela příjemní chlapíci. Ďábel předvedl veřejnosti svou luciferskou

osobnost, a postupně se z něj stávalo něco jako ozdoba salónů. Byla to doba

expertům černé umění, jako byl Eliphas Levi. a nespočet hypnotických médií,

která se svými pečlivě spoutanými duchy a démony také úspěšně svázala myšlení

mnoha lidí, kteří si dodnes říkají parapsychologové!

Pokud jde o satanismus, nejvíc se mu blížily neopohanské rity, provozované

Hermetickým řádem Zlatého úsvitu, který vedl MacGregor Mather, později Řádem

stříbrné hvězdy (A A - Argentinum Astrum) Aleistera Crowleyho a Řádem východních

templářů (O.T.O.)(Ordo Templi Orientis Crowleyova parodie německé sekly stejného

jména, původně založené v roce 1902 a praktikující některé z principů

popisovaných v této knize.), které paranoidně popíraly jakoukoli spojitost se

satanismem, přestože se Crowley stylizoval do podoby apokalyptické bestie. Vedle

psaní docela roztomilé poezie a povrchního blábolení o magickém haraburdí

strávil Crowley většinu času, když zrovna nelezl po horách, jako pozér par

excellence a nelitoval námahy, aby ze sebe udělal zpustlíka.

Podobně jako jeho současník, duchovní (?) Montague Summers. Crowley zjevně

strávil velkou část svého života ironickými poťouchlostmi, ale jeho stoupenci

jsou dnes nějakým záhadným způsobem schopni rozluštit esoterické významy v

každém jeho slově.

Souběžně s těmito společnostmi vždy existovaly sexuální kluby, kterým satanismus

sloužil jako záminka - což přetrvává dodnes, k velké radosti novinářů píšících

pro bulvární plátky.

Může se zdát, že se černá mše vyvinula z pouhého literárního výmyslu církve do

podoby zvrácené komerční atrakce nebo psychodramatu pro diletanty a obrazoborce,

k esu v rukávu populárních médií...kde je tedy její místo v kontextu skutečného

satanismu? A kdo provozoval satanskou magii před rokem 1666?

Odpovědí na tuto hádanku je další záhada. Praktikuje člověk považovaný za

satanistu skutečně satanismus v pravém smyslu, nebo se tak na něj spíše pohlíží

očima pánbíčkářských tvůrců veřejného mínění? Již mnohokrát bylo řečeno, a

právem, že všechny knihy o Ďáblu byly napsány Božími agenty. Proto je celkem

snadné pochopit, jak tito teologové stvořili jistou odrůdu uctívačů ďábla. Zlý

člověk dřívějších dob nemusí ještě nutně praktikovat pravý satanismus. Ani není

živoucím ztělesněním živlu nevázané pýchy či vznešenosti vlastního ega, která

dala postpohanskému světu definici zla, vytvořenou kněžími. Je spíše vedlejším

produktem pozdější a mnohem důmyslnější propagandy.

Pseudosatanista se vždy objevoval v moderních dějinách s černou mší různého

stupně rouhavosti, ale pravého satanistu není tak snadné poznat.

Bylo by příliš zjednodušující tvrdit, že každý úspěšný muž či žena na Zemi jsou,

aniž o tom ví, praktikujícími satanisty. Touha po světském úspěchu, a jednání z

ní vyplývající, jsou přirozené pro svatého Petra důvodem, aby ukázal palcem k

zemi. Pokud je přijetí boháče do nebe tak obtížné jako protáhnout velblouda

uchem jehly, pokud je láska k penězům kořenem všeho zla, musíme přinejmenším

předpokládat, že nejmocnější mužové na Zemi jsou největší satanisté. To platí

pro finančníky, průmyslníky, papeže, básníky, diktátory a všechny možné tvůrce

veřejného mínění a generály velící běhu světa.

Občas se díky úniku informaci ukáže, že nejzáhadnější muži a ženy na Zemi dělali

do černých umění. Samozřejmě jsou odhalováni jako tajemné postavy dějin. Jména

jako Rasputin, Zacharov, Cagliostro, Rosenberg a jim podobní jsou spojovacími

články - stopami, tak říkajíc. Satanova skutečného obrazu... odkazu, který

přesahuje etnické, rasové a ekonomické rozdíly i dočasné ideologie. Zemi vždy

vládl satanista... a vždy bude, ať už ponese jakékoli jméno.

Jedna věc zůstává jistá: zásadami, filozofií a praktikami vyjevenými na těchto

stránkách se řídí ti, kteří dosáhli na Zemi největší moci a sebeuplatnění.

Stejně jako dříve, i dnes sídlí v tajných myšlenkách všech mužů a žen,

vybavených zdravým a nezkaleným mozkem, potenciální možnost stát se satanistou.

Znamení rohů teď promluví spíše k většině než menšině; magik se zjeví, aby mohl

být poznán.

 

 

 

(ZEMĚ)

KNIHA BELIALOVA

VLÁDA NAD ZEMÍ

 

 

 

Největší přitažlivost magie nespočívá v jejím použití, ale v jejích esoterických

zákrutech. Příchuť tajemna, které tak těžce halí provozování černých umění, byla

podporována, ať již dobrovolně či z neznalosti těmi, kdo rádi prohlašují, že

jsou největšími znalci těchto věcí. Je-li nejkratší spojnicí mezi dvěma body

přímka, pak by z uznávaných okultistu byli dobří stavitelé bludišť. Základní

principy obřadné magie byly tak dlouho odsunovány mezi neustále přebírané zlomky

scholastického mysticismu, až se adept čarodějnictví stal obětí matení, jehož se

on pak sám dopouštěl na jiných! Jako analogii lze uvést příklad studenta

aplikované psychologie, který navzdory tomu, že o věci ví všechno, nedokáže

navázat přátelství.

K čemu je dobré studium klamu, pokud v ne nevěří všichni? Mnoho lidí samozřejmě

podvodům věří, ale stále JEDNÁ podle přirozených zákonu. Na této premise je

založena satanská magie. Držíte v ruce příručku - základní text o

materialistické magii. Je to satanská obdoba čítanky pro prvňáčky.

Belial znamená bez pána, a symbolizuje skutečnou nezávislost, soběstačnost a

osobní úspěch. Belial představuje živel země a najdeme v něm magii, která stojí

oběma nohama pevně na zemi - pravé, nefalšované, magické postupy - žádné

otřepané mystické fráze, postrádající objektivní logiku. Neváhejte! Zde jsou

základní fakta!

 

 

 

TEORIE A PRAXE SATANSKÉ MAGIE

(Definice a cíle)

Definice magie, používaná v této knize zní; Změny situací či jevu v souladu s

naším přáním, jež by při užití běžně přijímaných metod zůstaly nezměněny. Tím

nepochybně vzniká značný prostor pro osobní interpretaci. Někdo možná namítne,

že tyto návody a procedury nejsou ničím jiným než aplikovanou psychologií či

vědeckým faktem, oděnými do magické terminologie - dokud v textu nenarazí na

pasáž, jež se nezakládá na žádných známých vědeckých faktech. Právě z tohoto

důvodu jsme se nesnažili omezovat uváděné výklady zavedenou nomenklaturou. Magie

není nikdy vědecky zcela vysvětlitelná, zato veda byla v určitých obdobích za

magii považována.

Mezi bílou a černou magií není žádný rozdíl kromě nafoukaného pokrytectví,

morální nadutosti poznamenané pocitem viny a faktu, že bílý magik klame sám

sebe. V klasické náboženské tradici je bílá magie provozována s altruistickými,

dobrými úmysly. Černá magie naopak slouží k obohacování, zvětšování osobní moci

a ke zlým účelům. Nikdo na Zemi se ještě nevěnoval studiu okultismu, metafyziky,

jógy a dalších dobrých koncepcí, aniž by tím sledoval uspokojení vlastního ega a

získání osobní moci. Někteří lidé proste raději nosí žíněné košile, a jiní

dávají přednost sametu či hedvábí. Co přináší jednomu rozkoš, znamená pro

druhého bolest, a totéž platil pro dobro a zlo. Každý adept čarodějnictví je

přesvědčen, že on jedná správně.

V rámci magie rozeznáváme dvě kategorie: rituální neboli obřadní, a nerituální

čili manipulativní. Rituální magie spočívá v provádění formálního obřadu, který

se alespoň částečně odehrává na místě zvlášť k tomu určeném a ve stanovenou

dobu. Jejím hlavním účelem je získat adrenální energii, která by se jinak

ztratila, a další emočně vyvolanou energii a přeměnit je v dynamicky přenosnou

sílu. Nejde o intelektuální, nýbrž o čistě emoční akt. Jakákoliv intelektuální

aktivita musí proběhnout před obřadem, nikoli při něm. Tento druh magie je někdy

označován jako VETŠÍ MAGIE.

Nerituální čili manipulativní magie, zvaná též MENŠÍ MAGIE jsou vlastně triky,

prováděné s pomocí různých nástrojů a připravených situací, které mohou při

šikovné manipulaci vyvolat změnu v souladu s naši vůlí. V dřívějších dobách se

této magii říkalo kouzla, cáry a uhranutí.

Většina obětí čarodějnických procesu vůbec nebyly čarodějnice. Často se jednalo

o potrhlé staré ženy, které byly buďto senilní nebo se vymykaly konvencím.

Dalšími obětmi bývaly výjimečně přitažlivé ženy, které odmítaly nabídky mocných

mužů. Skutečné čarodějnice stály před tribunálem nebo na popravišti jen zřídka,

jelikož byly zběhlé v umění svádět, takže dokázaly okouzlit muže a zachránit .si

život. Většina pravých čarodějnic spala s inkvizitory. Zde je třeba hledat původ

výrazu osobní kouzlo. Základním kapitálem moderní čarodějnice je schopnost

okouzlit či využít svého půvabu. Slovo fascinace má také okultní původ,

vztahovalo se totiž k uhranutí. Upoutat něčí pohled, jinými slovy fascinovat,

okouzlit, znamenalo uhranout dotyčného a přivolat na něj pohromu. Ženu, která

dokázala okouzlovat muže, proto považovali za čarodějnici.

Schopnost účinně využívat POHLEDU je nedílnou součástí vzdělání adepta

čarodějnictví. Abyste mohli někým manipuloval, musíte být schopni nejdříve

upoutat jeho pozornost a udržet si ji. Existují tri metody, jak toho dosáhnout:

využití sexu, sentimentu nebo podivnosti, propadne jejich kombinace. Čarodějnice

musí být k sobe poctivá a rozhodnout sama, do které kategorie nejspíše patří.

První kategorie, sex, je zcela evidentní. Jde-li o půvabnou nebo sexuálně

přitažlivou ženu, mela by udělat vše, aby byla co nejsvůdnější. Sex používá jako

svůj nejsilnější nástroj. Jakmile upoutala sexuální přitažlivostí mužovu

pozornost, muže si s ním dělat, co chce. Druhou kategorií je sentiment. Sem

patří většinou starší ženy. Lze do ní zařadit i čarodějnice typu paní

kuchařinka, která bydlí v malé chaloupce a lidé ji považují za mírně potrhlou.

Děti jsou obvykle očarovány její fantazií a mladí lidé ji vyhledávají, neboť od

ní očekávají moudré rady. Díky své nevinnosti dokáží děti vidět její magické

schopnosti. Tím, že se přizpůsobí představě o milé paní ze sousedství, muže mást

lidi, aby dosáhla svých cílu. Do třetí kategorie spadá vše, co se týká

podivnosti. Hodí se pro ženu, která vypadá divně nebo strašidelně. Když dokáže

svého zjevu využít, muže snadno manipulovat lidi, kteří se bojí, co by jim asi

udělala, kdyby nevyhověli jejím přáním.

Mnoho žen lze zařadit do více než jedné z těchto kategorií. Například mladá

dívka, která vypadá svěže a nevinně a současně je hodně sexy, spojuje sex se

sentimentem. Nebo typ femme fatale, který kombinuje sexappeal s temnými podtóny,

používá sex a podivnost. Každá čarodějnice musí posoudit své přednosti a

rozhodnout, do které kategorie patří, a tyto přednosti pak musí patřičně využít.

Aby se z muže stal úspěšný čaroděj, musí se také zařadit do správné kategorie.

Pohledný či sexuálně přitažlivý muž samozřejmě patři do první kategorie zvané

sex. Kategorie druhá, sentiment se hodí pro staršího muže, který muže vypadat

jako skřítek nebo lesní čaroděj. Hodný starý dědoušek (často starý zvrhlík!)

také patří do této kategorie. Třetí typ představuje muž, jehož zjev budí dojem

čehosi zlověstně temného či přímo ďábelského. Každý z těchto mužů bude užívat

své schopnosti očarovat víceméně obdobně, jak bylo uvedeno v případe žen.

Vizuální metaforika používaná k vyvolání emočních reakcí je samozřejmě

nejdůležitějším nástrojem menší magie. Každý, kdo je dost hloupý, aby tvrdil, že

vzhled nehraje žádnou rolí se velice mýlí. Přitažlivý vzhled není sice

bezpodmínečně nutný, ale vyhraněnou osobnost mít musíte!

Dalším důležitým manipulačním faktorem v menší magii je pach. Vzpomeňte si,

zvířata se bojí všeho, co nemá žádný pach, a jsou nedůvěřivá! I když můžeme

jakožto lidé mnoho soudu založených na čichu vědomě odmítat nebo zlehčovat, jsme

stejně jako čtyrnohá zvířata tímto smyslem motivováni. Jste-li muž a chcete-li

okouzlit nějakou ženu, nechte přirozené pachy vašeho těla, aby prostoupily vaše

bezprostřední okolí, budou působit jako živočišný kontrast k rouchu společenské

zdvořilosti, do něhož se odíváte.

Jste-li ženou a toužíte-li svést nějaké muže, nebojte se, že byste se ho mohla

dotknout tím, že jste nevydrbala šťávy a vůně svého těla nebo že ono místo mezi

vašimi stehny není suché a sterilní. Tyto přirozené pachy patří k sexuálně

stimulačním prostředkům, které nám ve své magické moudrosti dala příroda.

Mezi citová stimulans radíme vůně, které vyvolávají příjemné vzpomínky a

nostalgii. Chcete-li okouzlit muže pres žaludek, začíná to vnímáním vůní při

vaření! Citový typ čarodějnice zjistí, že toto kouzlo patří k nejužitečnějším. V

této souvislosti snad není hrubostí zmínit se o případu muže, který chtěl kdysi

okouzlit jednu mladou ženu. Ztratila v dětství domov a jeho radosti. Shodou

okolností byla jejím domovem rybářská vesnice. Protože se onen muž vyznal v

praktikách menší magie, chytře si vsunul do kapsy u kalhot makrelu, a sklidil

žen, jakou jinak přináší jen velká láska.

 

 

 

TŘI DRUHY SATANSKÉHO RITUÁLU

Praxe satanské magie zahrnuje tři druhy obřadu. Každý z nich odpovídá jinému

základnímu typu emočního vzrušení. První z nich můžeme nazvat sexuálním

rituálem.

Sexuální rituál se vlastně shoduje s tím, co se obvykle nazývá kouzlo lásky.

Smysl tohoto rituálu spočívá ve vyvolání odezvy v člověku, po němž toužíte,

event. přivolání partnera, který by naplnil vaše sexuální touhy. Pokud nemáte

dostatečně silnou představu určitého člověka či typu, aby dokázala vyvolat přímé

sexuální vzrušení vrcholící orgasmem, vaše konání se nesetká s úspěchem. Důvod

je prostý: i kdyby byl rituál úspěšný, bylo by vám to k ničemu, když nedokážete

využít příležitosti, protože nejste dost vzrušení. Není totiž těžké zaměnit

kouzlení motivované postranními úmysly s očarováním, jež má uspokojit vaše

sexuální touhy.

Pokud se čarování zaměřené k vlastnímu prospěchu spojuje s obřadnou magií, patří

buď k rituálům soucitným nebo destrukčním, případně k oběma typům. Jestliže něco

chcete nebo potřebujete tak zoufale, že jste z toho smutní a trápíte se, a

přitom můžete svého cíle dosáhnout pomocí cáru a kouzel, aniž byste někomu

ublížili, pak muže vaši moc zvýšit soucitný rituál. Pokud si přejete po zásluze

očarovat nebo lapit obět, s níž máte své plány, použijete destrukční rituál.

Tohoto rozdělení je třeba dodržovat, protože kdybyste k dosažení kýženého cíle

zvolili nevhodný rituál, mohlo by vám to způsobit značně komplikované problémy.

Jako dobrý příklad muže posloužit dívka, kterou neustále obtěžuje neodbytný

nápadník. Pokud mu nezavdala žádnou příčinu, mela by si uvědomit, že jde o

psychického upíra, a klidně ho nechat hrát masochistickou roli. Jestliže ho ale

lehkovážně sváděla, vzbudila jeho naděje a pak se diví, že je předmětem vytrvalé

sexuální touhy, muže poděkovat jen sama sobě. Takové jednání je pouze

"přifukováním" ega a je dáno naučeným popíráním ega, které si pak vynucuje

takové triky. Satanistka má ego dostatečně silné, aby využívala čáry jen pro

vlastní sexuální uspokojení nebo k získání moci či úspěchu v nějaké oblasti.

Druhý typ rituálu se týká soucitu. Rituál soucitu nebo citovosti je prováděn s

úmyslem pomoci jiným, případně sobě. Tímto rituálem lze ovlivnit například

zdraví, rodinné štěstí, podnikání, hmotné a vědecké úspěchy apod. Tento druh

obřadu by bylo možno považoval za ryzí dobročinnost, máme-li na paměti, že s

dobročinností se má začínat doma.

Třetí motivační silou je destrukce. Jde o obřad, jehož použití je vyvoláno

vztekem, nevolí, pohrdáním, opovržením nebo čirou nenávistí. Je známý jako

očarování, kletba nebo ničivé kouzlo,

Jednou z nejrozšířenějších mylných představ o praktikách rituální magie je, že

člověk musí nejdříve věřit v její moc, aby mu mohla uškodit nebo ho zničit. Nic

není dál od pravdy. Největší posměváčci byli vždy nejvhodnějšími obětmi

škodlivých kouzel. Důvod je děsivě prostý. Když příslušník primitivního kmene

zjistí, že na něj nepřítel seslal kletbu, první, co udělá, bude, že poběží za

nejbližším šamanem či kouzelníkem. Stále si uvědomuje ohrožení a přítomnost zla,

a víra v moc kletby je tak silná, že podnikne vše, aby ji zlomil. Pomocí

soucitné magie pak muže bojovat s jakýmkoliv zlem, jež se mu postaví do cesty.

Takový člověk si dává pozor na každý krok, a raději nic neriskuje.

Osvícený člověk, který o podobných pověrách nechce ani slyšet, naopak zatlačí

instinktivní strach z kletby do podvědomí, a tím si pěstuje pozoruhodně

destruktivní sílu, která se s každým dalším neštěstím ještě násobí. Kdykoliv ho

potká nový nezdar, nevěřící přirozeně automaticky popře jakoukoli souvislost s

kletbou, zvláště v jeho případe. Toto důrazné vědomé popření účinnosti kletby je

její hlavní složkou, zaručující úspěch, protože čaroděj navodí situaci, v níž

jsou neštěstí či nehoda velmi pravděpodobné. V mnoha případech obět popírá, že

by magie mohla jakkoliv ovlivnit její život a někdy tuto možnost nepřipustí ani

na smrtelném loži - ale čaroděj je naprosto spokojen, pokud se dostaví očekávané

výsledky. Je třeba připomenout, že pokud jsou výsledky vašeho konání v souladu s

vaší vůlí, je úplně jedno, jestli mu někdo přikládá význam nebo ne. Superlogik

vždy dokáže vysvětlit spojitost mezi magickým rituálem a konečným výsledkem jako

dílo náhody.

Ať už má magie konstruktivní nebo destruktivní cíl, její úspěch závisí na

receptivitě osoby, která je předmětem požehnání nebo kletby. V případe

sexuálního nebo soucitného rituálu pomáhá, pokud příjemce v magii věří; obět

uřknutí nebo kletby je snadnější zničit, pokud v magii NEVĚŘÍ! Jestliže si

člověk uvědomuje význam strachu, potřebuje prostředky a způsoby, aby se proti

němu mohl bránit. Nikdo není vševědoucí, a dokud existuje nejistota, bude

existovat i obava z neznáma, které v sobe zahrnuje potenciálně nebezpečné síly.

Právě tento přirozený strach z neznáma, blízký příbuzný fascinace neznámem,

tlačí logicky založeného člověka k rozumovým vysvětlením. Vědce vede k objevům

zřejmě právě jeho schopnost úžasu. Je smutné, že ten, kdo se považuje za logika,

je často poslední, kdo chápe podstatu rituální magie.

Když hluboká víra a vroucí nadšení dokáží, že se na tele objeví rány, jaké

údajně utrpěl Kristus, říká se tomu stigmata. Tyto rány se objeví následkem

soucitu, vypjatého až k výraznému emočnímu extrému. Proč bychom tedy měli

pochybovat o ničivých důsledcích mezních stavu strachu a hrůzy? Takzvaní démoni

mají teoreticky moc roztrhat tělo na kusy; stejně tak hrst dávno zrezivělých

hřebíku dokáže v člověku přesvědčeném, že visí na kříži Kalvárie, vyvolat

extázi, až z něj kape krev.

A proto se nikdy nepokoušejte přesvědčit skeptika, na něhož byste chtěli seslat

kletbu. Nechtě ho, ať se pošklebuje. Kdybyste ho poučovali, zmenšíte tím své

šance na úspěch. Když se bude vysmívat vaší magii, vlídné mu naslouchejte s

pocitem jistoty, že jeho dny budou naplněny zmatkem. Jestliže je skutečně hoden

opovržení, pak z milosti Satanovy možná dokonce zemře - s posměškem na rtech!

 

 

 

VÝZVA K TEM, KDO CHTĚJÍ PRAKTIKOVAT TATO UMĚNÍ

Pokud jde o sex nebo chtíč: Plně využijte zaříkání a kouzel, která účinkují;

jste-li muž, vnořte do ní svůj vztyčený úd se smilnou rozkoší: jste-li žena.

rozevřete svůj klín s vilným očekáváním.

Pokud jde o soucit: Buďte odhodláni nelitovat námahy vynaložené na pomoc

poskytnutou ostatním, i kdyby se melo jejich nove získané blaho stát překážkou

ve vaší životní dráze. Buďte vděční za vše. čeho se vám díky magii dostane.

Pokud jde o zkázu: Než vyšlete kletbu, ujistěte se, že JE VÁM JEDNO, jestli vaše

obět žije nebo ne; pokud jí přivodíte zkázu, radujte se a nepodléhejte výčitkám

svědomí.

RESPEKTUJTE TATO PRAVIDLA, JINAK SE ZCELA jisté SETKÁTE S PRAVÝM OPAKEM SVÝCH

TUŽEB, A MÍSTO POMOCI DOJDETE ÚJMY!

 

 

 

RITUÁL ANEB INTELEKTUÁLNÍ DEKOMPRESNÍ KOMORA

Magický obřad muže provádět jedna nebo více osob; je tedy třeba ujasnit si

výhody obou přístupu.

Na rozdíl od soukromého obřadu jde u skupinového rituálu spíše o posílení víry a

načerpání nových sil. Shromáždění lidí oddaných společné filozofii napomáhá

obnovení víry v moc magie. Náboženství udržovala při živote právě jeho

okázalost. Když se náboženství stává systematicky osamělou záležitostí, pak

přesahuje do oblasti sebezapírání, které je v podstatě totožné s asociálním

chováním.

Z tohoto důvodu by se mel satanista pokusit vyhledat další osoby, s nimiž by

mohl obřady konat.

V případe kletby čili ničivého rituálu někdy pomáhá, je-li magikovo přání

posíleno ostatními cleny skupiny. Na tomto druhu obřadu není nic, co by mohlo

jeho účastníkům být nepříjemné, protože jeho základními složkami jsou hněv a

symbolické zničení vyhlédnuté oběti.

Rituál soucitu, kde je třeba beze studu přelévat slzy, eventuelně sexuální

rituál s masturbačními a orgasmickými podtóny, mají největší šanci na úspěch,

jsou-li prováděny v soukromí. Rozpaky či ostych by neměly mít v rituální síni

místo, pokud nejsou součástí dané role, a pak jich lze vhodně využít - např.

stud, který pociťuje slušná žena sloužící za oltář, ji muže sexuálně vzrušovat.

I při zcela osobním rituálu je nejprve třeba sáhnout k tradičnímu úvodnímu

zaříkávání a magickým úkonům, teprve pak dojde na přehrávání intimních fantazií.

Formální část rituálu lze provést v téže místnosti či síni jako část soukromou -

nebo je možno provést formální obřad na jednom místě a osobní na jiném. Počátek

i konec rituálu musí být provedeny v obřadní síni se symbolickým vybavením

(oltář, kalich, atd.).

Stylizovaný začátek a konec obřadu působí jako dogmatický, protiintelektuální

nástroj, jehož smysl spočívá v oddělení aktivit a souvislostí vnějšího světa od

toho, co se odehrává v obřadní síni, kde je třeba soustředit veškerou energii a

vůli. Pro intelektuála je tato stránka obřadu nejdůležitější, neboť především on

potřebuje efekt dekompresní komory, vyvolaný zaříkáváním, zvony, svícemi a

dalšími okrasami. Pak teprve muže prostřednictvím projekce a využitím představ

nechat působit své čiré a vědomé touhy,

Intelektuální dekompresní komoru satanské svatyně lze, stejně jako všechny

náboženské obřady, považovat za školu dočasné nevědomosti. Rozdíl spočívá v tom,

že satanista si je vědom, že pracuje s určitým druhem umele navozené

nevědomosti, aby rozvinul svou vůli, zatímco stoupenci jiných náboženství to

nevědí, a pokud ano, oddávají se sebeklamu, jež takové poznání nedovoluje.

Jejich ego je již díky neustálému náboženskému omílání příliš labilní, aby jim

dovolilo přiznat si, že se dobrovolně odsuzují k nevědomosti!

 

 

 

FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ PROVOZOVÁNÍ SATANSKÉ MAGIE

A. Touha

Prvním faktorem při provádění rituálu je touha, přání, též známé jako motivace,

pokušení nebo citové přesvědčení. Pokud po výsledku opravdu netoužíte, neměli

byste se pokoušet obřad provádět.

Nemůžete získat praxi v čarování, čaroděj muže provádět triky, jako třeba

pohybovat neživými předměty, pouze v případe, že cítí silnou emoční potřebu, aby

se tak stalo. Je pravda, že pokud si přeje získat moc tím, že udělá magickými

výkony dojem na ostatní, musí předložit hmatatelný důkaz svých schopností.

Satanská koncepce magie nicméně nehledá uspokojení v prokazování magických

dovedností.

Satanista provádí rituál, aby dosáhl naplnění svých tužeb, a nikdy by neztrácel

čas ani sílu vůle na něco tak zbytečného, jako je třeba skutálení tužky se stolu

pomocí kouzla apod. Množství energie, potřebné k levitaci čajového šálku by

postačilo k vsugerování nějaké myšlenky skupině lidí vzdálených půl světa, aby

jednali v souladu s vaší vůlí. Satanista ví, že i kdyby se vám podařilo dostat

šálek do vzduchu, stejně by se našel někdo, kdo by to považoval za trik. Když

satanista chce, aby předměty pluly vzduchem, používá zrcadel, drátu nebo jiných

pomůcek, a šetří si sílu pro zvětšování vlastní moci a bohatství. Všechna nadaná

média a mystici pravé cesty se zavázanýma očima a zapečetěnými obálkami

praktikují cistou a aplikovanou jevištní magii, a každý přiměřeně zručný

eskamotér ze zábavního parku nebo kabaretu by dokázal jejich výkony napodobit -

i když by možná chyběly svatouškovské duchovní podtóny.

Malé dítě zjišťuje, že když si něco dostatečně intenzivně přeje, většinou toho

dosáhne. To dává smysl, chtění je příznakem touhy, zatímco modlitba je provázena

zlou předtuchou. Písmo svaté touhu pokřivilo a udělalo z ní chtíč, chamtivost a

lakotu. Buďte jako děti a nepotlačujte touhu, jinak ztratíte kontakt s hlavním

prvkem potřebným k provádění magie. Nechtě se uvést v pokušení a vezmete si to,

co vás pokouší, kdykoliv je to jen možné!

B. Načasování

Pro každou úspěšnou situaci je jednou z nejdůležitějších podmínek správné

načasování. Zvolení správného času rozhoduje o úspěchu či neúspěchu magického

rituálu ještě daleko vetší měrou. Nejvhodnější chvíle pro seslání kletby či

kouzla, očarování nebo zaříkávání je tehdy, kdy je objekt ve stavu největší

receptivity. Vnímavost k vůli čaroděje je nejvyšší, když je příjemce co možná

nejpasivnější. Bez ohledu na sílu své vůle, je samozřejmě hodně pasivní, když

spí. Tyto chvíle jsou proto nejvhodnější dobou k vyslání vaší magické energie.

Existují určitá období spánkového cyklu, kdy je spáč vnímavější k vnějším

vlivům. Člověk, který je normálně unaven po celodenní práci. bude spát jako

pařez, dokud si tělo a mozek neodpočinou. Období hlubokého spánku trvá obvykle

od čtyř do šesti hodin, pak je vystřídáno obdobím snění, které trvá dvě až tři

hodiny, eventuelně až do probuzení. Právě v období snění je mozek nejvnímavější

k okolním či nevědomým vlivům.

Předpokládejme, že čaroděj hodlá vyslat kletbu na někoho, kdo chodí obvykle spát

v 11 hodin večer a vstává v sedm ráno. Nejvhodnější doba k provedení rituálu je

tedy kolem páté hodiny ranní čili dvě hodiny před probuzením.

Je třeba zdůraznit, že čaroděj musí v tu chvíli být na vrcholu sil, neboť při

provádění rituálu slouží jako vysílač. Podle tradice jsou čarodějnice a

čarodějové noční tvorové, což je zcela pochopitelné. Chceme-li vyslat

myšlenkovou energii na nic netušícího spáče, neexistuje lepší rozvrh dne! Kdyby

tak lidé věděli, jaké myšlenky jsou jim ve spánku vkládány do hlavy! Ve stavu

snění se rodí značná část budoucnosti. Při probuzení se zjevují velké myšlenky a

mozek, který si je v bdělém stavu zapamatuje, vymyslí mnohé další. Ale ten, kdo

se řídí myšlenkami, o nichž nic neví, je záměrně veden do situací, které se

budou později vysvětlovat jako osud, vůle boží nebo neštěstí.

Každý z nás má během dne období, kdy je schopen přijímat čarodějovu vůli. V

těchto chvílích denního snění, nudy, nebo když se čas vleče, jsme nejvíce

ovlivnitelní.

Je-li objektem vašeho zaříkávání žena, nezapomínejte na význam menstruačního

cyklu. Kdyby člověk během svého neuspokojivého vývoje zcela neotupěl, poznal by,

stejně jako čtyrnohá zvířata, kdy je samice sexuálně nejvnímavější. Lidský nos,

i když není poničen levnými opiáty, není normálně vybaven, aby zachytil výmluvné

erotické pachy. I kdyby však člověk měl takovou schopnost olfakce, hledaná osoba

by ho nejspíše svedla se stopy použitím značného množství parfému, který

překryje a oslabí pohoršivé pachy, nebo by účinnými deodoranty vypátrání zcela

znemožnila.

Pres tyto nepříznivé okolnosti je muž stále podvědomě schopen rozpoznat změny v

chemii ženského těla, a podle toho je buď přitahován nebo odpuzován. Umožňuje to

smyslový vjem čichové povahy. Vědomé užití těchto schopností bychom si nejlépe

procvičili, kdybychom se vrátili zpět do stadia čtyrnohých zvírat, což ovšem

tem, kdo mají slabý žaludek muže zavánět lykantropií (Schopnost nabývat vlčí

podoby pomocí magie - pozn.překl.). Nicméně existuje snadnější cesta: proste si

zjistit přesný menstruační cyklus ženy, kterou jste si vyhlédli jako objekt.

Průměrná žena je sexuálně nejpřístupnější těsně před a po periodě. Čaroděj proto

považuje čas spánku v těchto dnech za nejvhodnější období pro vštepování

myšlenek nebo motivace sexuální povahy.

Čarodějnice mají k dispozici daleko vetší časové rozpětí, kdy mohou vysílat svá

kouzla na žádoucího muže. Sexuální puzení je u mužů daleko stálejší než u žen

(přestože je mnoho žen, které se vyznačují stejnou či dokonce vetší sexuální

touhou), proto není přesné načasování na den tak důležité. Každý muž, který

neztratil veškerou sexuální energii, je pro šikovnou čarodějnici snadnou

kořistí. Období po jarní rovnodennosti je u muže nabito sexuální vitalitou a on

sám se v souladu s tím i projevuje, čarodějnice tedy musí sáhnout k silnějším

prostředkům, aby se nezahleděl jinam.

Na ustrašenou otázku Copak proti čárům není žádná obrana? je třeba odpovědět

takto: Ano, je. Nesmíte nikdy spát, oddávat se dennímu snění, musíte pořád

myslet na něco důležitého a nikdy nesmíte mít otevřenou mysl. Pak budete

chráněni proti magickým silám.

C. Představivost

Dospívající chlapec, který pečlivě vyzývá do kury stromu srdce s iniciálami

svými a své milované, chlapeček, který si celé hodiny kreslí elegantní

automobily, malé děvčátko, které chová potrhanou a omlácenou panenku a myslí si,

že je to krásné děťátko - tito nadaní čarodějové a čarodějky, přirození

kouzelníci, používají magický prvek známý jako představivost, na němž závisí

úspěch každého rituálu.

Děti, které se nestarají, jestli mají výtvarné nadání nebo jiné tvůrčí

schopnosti, sledují své cíle s pomocí výtvoru své fantazie. Zato civilizovaní

dospělí lidé jsou ke svým tvůrčím projevům daleko kritičtější. Primitivní

čaroděj klidně muže při svých magických obřadech úspěšně použít figurku z bláta

nebo hrubou kresbu. PRO NĚJ je podoba přesně taková, jaká má být.

Vše, co slouží k vystupňování vzrušení v průběhu rituálu, přispívá k jeho

úspěchu. Jakákoli kresba, malba, socha, literární projev, fotografie, součást

oděvu, vůně, zvuk, hudba, scénka či vymyšlená situace, kterou lze vtělit do

obřadu, čaroději poslouží.

Obrazy a symboly jsou mnemotechnickou pomůckou, jež šetří intelekt, fungující

náhražkou za něco reálného. S představami lze manipulovat, je možné je vyvolat,

obměňovat a vytvářet, vše podle čarodějovy vůle, produkt imaginace se stává

vzorcem, vedoucím ke skutečnosti.

Pokud si chcete užít sexuálních radovánek s tím, koho jste si zvolili, pak jako

integrální součást obřadu musíte situaci, po níž toužíte, vytvořit na papíre,

plátně, psaným slovem, atd., a přitom co nejvíc přehánět.

Pokud máte hmotná přání, musíte upřeně hledět na obrazy věcí, které chcete -

obklopte se vůněmi a zvuky, které tyto předměty vyvolávají - vytvořte magnet,

který situaci nebo věc, po které toužíte, přitáhne!

Abyste si pojistili zničení nepřátel, musíte zničit jejich podoby! Musí být

zastřeleni, ubodáni, otráveni, upáleni, rozdrceni, utopeni či roztrháni co

nejpřesvědčivějším a nejsugestivnějším způsobem! Není těžké pochopit, proč

náboženství pravé cesty hledí s takovou nelibostí na modly. Spodobnění užívané

čarodějem je fungující mechanismus vedoucí k hmotné skutečnosti, která je přímým

protikladem esoterické spirituality.

Jistý Rek, který se vyznal v magii, kdysi zatoužil po žene, která by uspokojila

veškeré jeho touhy. Byl tak posedlý nemožností nalézt předmět svých snů, že

začal takové překrásné stvoření sám vytvářet. Když dílo dokončil, tak opravdově

a neodvolatelně se do ženy, již stvořil, zamiloval, že už nebyla z kamene, ale

měla lidské tělo, byla živá a teplá. Mágovi Pygmaliónovi se tak dostalo

nejvyššího z magických dobrodiní a krásná Galatea byla jeho.

D. Nasměrování

Jednou z nejvíce přehlížených okolností při provozování magie je nahromadění

síly a její následné nasměrování k uspokojivému výsledku.

Adepti čarodějnictví obvykle vykonají rituál a pak s hroznou úzkostí cekají na

první známky úspěchu. Přestože jsou odhodlaní a cílevědomí, mohli by stejně

dobře padnout na kolena a dát se do modlení, protože úzkost, kterou cítí při

očekávání kýžených výsledku, likviduje každou reálnou šanci na úspěch. Navíc

není jisté, jestli se jim s takovým postojem podaří nashromáždit dostatek

energie potřebné k rádnému provedení obřadu.

Pokud si na situaci, na níž má být založen váš rituál, budete stěžovat nebo o ní

budete pořád mluvit, můžete si být jisti, že příliš rozptýlíte a rozředíte to,

co má být rituálně nasměrovanou silou. Jakmile vznikla touha dostatečně silná,

aby bylo možno sáhnout po magických silách, je třeba podniknout vše, aby se tato

přání symbolicky ventilovala PŘI PROVÁDĚNÍ RITUÁLU - NE před ním nebo po něm!

Smyslem rituálu je osvobodit čaroděje od myšlenek, jež by ho nakonec zničily,

kdyby se jimi stále zabýval. Přemítání, denní snění a neustálé spekulování

spaluje emoční energii, kterou je jinak možno soustředit a dynamicky použít,

nemluvě o skutečnosti, že stravující úzkost snižuje i normální produktivitu.

Čarodějnice, jež vysílá kouzla mezi dlouhým vysedáváním u telefonu, když ceká,

že jí vytoužený milenec zavolá; strádající čaroděj, který přivolává Satanovo

požehnání, a pak ceká jako na jehlách, až přijde šek; muž, sklíčený

nespravedlností, která se mu stala, proklel svého nepřítele a s protaženým

obličejem a čelem plným vrásek se těžce plahočí dál - to jsou příklady špatně

směrované emoční energie.

Není divu, že se čaroděj cesty ctnosti obává odplaty za seslání zlého kouzla!

Vysílající, pronásledovaný pocity viny, si muže být odplatou jist - postará se o

ni právě jeho špatné svědomí!

E. Faktor rovnováhy

S faktorem rovnováhy je třeba počítat při provádění rituální magie, týkající se

spíše rituálu touhy a soucitu než sesílání kleteb. Představuje sice malou, ale

mimořádně důležitou součást rituálu.

Schopnost uvědomení a úplného poznání tohoto faktoru si osvojí pouze málo

čarodějnic a čarodějů. Jde zkrátka o to, rozpoznat typ člověka a situace tak,

abyste s použitím magie dosáhli co nejsnáze co nejlepších výsledku. Poznání mezí

vlastních možností vyžaduje zvláštní druh introspekce, která muže čaroději

připadat nemožná, mnohdy ale muže rozhodovat o úspěchu či neúspěchu.

Pokud vaše pokusy dosáhnout svého cíle pomocí vetší či menší magie neustále

selhávají, zamyslete se nad těmito věcmi: nestali jste se obětí nesprávně

orientovaného, zbytnělého ega, jež vás přimělo, že jste zatoužili po něčem nebo

po někom, aniž by existovala reálná šance, že toho dosáhnete? Nejste jako

nenadány člověk bez hudebního sluchu, který se pomocí magie pokouší dosáhnout,

aby všichni obdivovali jeho nemuzikální hlas? Nejste pouze obyčejná,

nepřitažlivá čarodějnice, která má velké nohy, nos jako bramboru, nafouklé ego a

navrch ještě těžkou akné, a která vysílá kouzla, aby polapila fešáckou filmovou

hvězdu? Nejste jen primitivní, neohrabaný a oplzlý pobuda s vyžranými zuby,

který touží po smyslné mladé striptérce? Je-li tomu tak, naučte se pracovat s

faktorem rovnováhy, jinak se musíte rovnou smířit s věcnými prohrami!

Schopnost přizpůsobit touhy svým možnostem je velký dar. Jen málo lidí si dokáže

uvědomit, že pokud nejsou schopni získat maximum, platí přísloví lepší něco

nežli nic. Chronický ztroskotanec je člověk, který i když má prázdné kapsy,

odmítne s úšklebkem šanci vydělat padesát tisíc, protože to není rovnou milión.

Jednou z největších zbraní čaroděje je poznání sebe sama, svého nadání,

schopností, fyzické přitažlivosti a nedostatku, atd. Zároveň dobře ví, kdy a kde

a na koho co použít! Člověk, který nemá co nabídnout, a předstupuje před

úspěšného muže s grandiózní radou a příslibem bohatství se podobá bleše, která

šplhá slonovi po noze a chce ho znásilnit!

Ctižádostivá čarodějnice, která klame sebe samu a myslí si, že dostatečné mocné

kouzlo musí být, pres magickou nerovnováhu, vždy úspěšné, zapomíná najedno

základní pravidlo: MAGIE JE JAKO PŘÍRODA SAMA, K DOSAŽENÍ ÚSPĚCHU V MAGII JE

TŘEBA PRACOVAT V SOULADU S PŘÍRODOU, NE PROTI NÍ.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář